Koňský mozek – lidský mozek (Janet L. Jones)

Detailní popis produktu

Janet Jones používá poznatky z neurovědy v tréninku koní i jezdců. Získala doktorát z kognitivních věd na Kalifornské univerzitě a tématu se věnuje přes 23 let. Dlouho trénovala koně ve velké stáji a poté se stala profesionální trenérkou na vlastní noze. Rukama jí prošly stovky koní a sama sportovala v parkuru i westernových disciplínách.

Článek o knize

Cvičit se dá i akvarijní rybička. Opravdu! Proplouvá kroužkem, plave slalom, vpluje do domečku, umí dokonce po dně posouvat kamínek nebo mušličku. Pokud jsme schopni vycvičit „obyčejnou akvarijní rybičku“, pak přece nemůže být žádný problém učit něco koně, který ostatně prošel domestikací a byl chován k tomu, aby s lidmi (na rozdíl od akvarijních rybiček) spolupracoval. 

No, koně by na to možná měli trochu jiný názor… Možná bychom se divili, v kolika věcech nám nerozumí, jsou z nás naprosto zmatení, jak jdou naše požadavky proti jejich potřebám. Kdybychom si uvědomili, jak často jsou z nás frustrovaní, nešťastní, kolikrát za život (za rok? za měsíc? za den?) pocítili těžkou váhu nespravedlnosti, asi bychom se raději obrátili na ty akvarijní rybičky.

Každý, kdo se koňmi nějak zabývá, jezdí na nich, cvičí je, nebo je prostě jen má a vyžaduje od nich základní poslušnost při každodenní manipulaci, se jistě setkal se obrovskou škálou nejrůznějších výcvikových, tréninkových a dokonce i komunikačních metod, které jdou někdy docela otevřeně proti sobě. Některé metody vycházejí z pozorování chování koní v přirozeném prostředí stáda, jiné jsou převzaté z ověřeného výcviku jiných zvířat či dokonce z výchovy dětí, další se zakládají na několikasetletých tradicích práce s koňmi, které po celou tu dobu přinášely kýžené výsledky. Najdeme i pár metod vyloženě „pokusných“ nebo údajně vycházejících z mimosmyslové komunikace mezi živými tvory či dokonce vesmírných těles a energií. A teď se pojďme pohádat: Která z těch metod je „ta pravá“ – ta, která skutečně jde s koněm a ne proti němu?

Odpověď na tuto otázku – a samozřejmě mnohé jiné nejen o výcviku koní, ale i o jejich nejniternější přirozenosti – vám může dát právě knížka Koňský mozek, lidský mozek. 

Autorkou knihy je Janet Jones, která celý svůj život zasvětila koním jako profesionální jezdec a trenér. Po těžkém pádu z koně na hlavu, který jí spustil nekontrolovatelné okamžiky amnézií, se rozhodla, že bude studovat mozek; podstatu jeho fungování, podstatu myšlení a všech duševních pochodů, které jsou mozkem řízené. Její studium vyvrcholilo profesurou v neurovědě a následně působila na univerzitě jako kognitivní vědkyně, aby se později zase vrátila ke koním. Začala studovat fungování i koňského mozku a tomu přizpůsobila i trénink koní a jezdců, kterému se nyní plně věnuje. 

Jak autorka sama o sobě říká, byla vždy tak trochu „jiná“, což je poznat i podle způsobu jejího psaní. Její kniha je čtivá, lehká, psaná mnohde hovorovým stylem, plná milého humoru a přirovnání (to se to překládalo!), přesto čtenářům předkládá jasná a neoddiskutovatelná vědecká fakta o mozku, lidském i koňském. O jeho stavbě, o podstatě jeho fungování, o důležitých rozdílech mezi lidmi a koňmi.  

Co v knize najdete?

Kniha je rozdělená do pěti částí a spousty kapitol a podkapitol. První část je možná trochu víc filozofická a osobní, přesto jsou zde všem koňákům známé myšlenky a témata – například co je to pouto mez koněm a člověkem, jak je to s intuitivním ježděním – podané na základě současných vědeckých poznatků o mozku. V první části autorka seznámí čtenáře i s tím, co je podstatou mozku a jak se mozek vyvíjí, ať už během evoluce živočišných druhů nebo i během života od narození do dospělosti. Ano, stále mluvíme i o mozku lidském, nejen koňském!

Motto: „Lidský svět je pro mladého koně omračující změť chaosu.“ 

Ve druhé části už do problematiky najedeme naplno; autorka zde velmi poutavě a zajímavě popisuje jednotlivé smysly. Vysvětluje hlavní podstatu koňského a lidského vnímání světa, zpracování vjemů, seznamuje čtenáře s moderními vědeckými poznatky i s tím, jak toto vše aplikovat do ježdění a výcviku koní. Na zábavně podaných příkladech ze života vám například vysvětlí, proč si kůň spolehlivě všimne, že je hadice na stříkání nohou dnes stočená doprava, přestože včera byla stočená doleva. Ale zabývá se ještě něčím, dalším zvláštním „smyslem“, který nám umožní přímé propojení s koněm během ježdění – propriocepci, uvědomování si polohy a pohybu těla. Až si přečtete tyto kapitoly, budete se divit, jak vám tento „smysl“ ovlivňuje život, a to nejen jezdecký!

Motto: „Existuje jeden druh smyslové komunikace, jedna přímá cesta – která není zprostředkovaná slovy, symboly, gesty ani žádnou výstrojí. Nazývá se propriocepce…“

Třetí část je velmi praktická, protože mluví o učení koní. Popisuje, jaké jsou druhy učení, v čem je výhoda a nevýhoda každého z nich, vysvětluje, co se koně v životě potřebují naučit – a co je potřebuje naučit člověk, přestože pro koně je to zcela bezpředmětné. A co je nejdůležitější, poměrně rozsáhle v této části autorka vysvětluje, jak byste koně měli cokoli učit v souladu s jeho mozkem – s jeho přirozeností. Že nejkratší cesta vás v tomto případě k cíli ne vždy dovede! A opět na konkrétních příkladech ze své bohaté jezdecké a tréninkové praxe vysvětluje postupy, jak s koněm pracovat, abyste ho ne donutili, ale přesvědčili, co má dělat a jak se chovat i v náročnějších a vypjatějších situacích. Aby to kůň „pochopil“, protože jen tak bude v budoucnu spolehlivější a bezpečnější.

Motto: „Koně nejen že jsou chytří, ale jsou to úplné stroje na učení.“

Ve čtvrté části se dostáváme k tématu budícímu na jedné straně asi nejvíce nedorozumění a na straně druhé plno vášnivých diskusí až hádek – jsou to emoce, pozornost a vůbec schopnost něco plánovat, předvídat, logicky analyzovat. U lidí, u koní. Jak je to s koňmi, kteří vám, chudákům lidem, dělají naschvály? Jak je to s koňmi, kteří „přece dobře vědí, co zlého provedli?“ V této oblasti sice ještě výzkumy nejsou zdaleka dokončené, přesto nám přinášejí nesmírně cenné informace o myšlenkách koní a o tom, proč právě s těmito zvířaty zažíváme tak často velká nedorozumění a frustrace, proč je tak nespravedlivě považujeme za hloupé či naopak zlomyslně vychytralé. A opět – vysvětlením je rozdílná stavba a fungování našich mozků!

Motto: „Věda poskytuje mnoho důkazů vysoké inteligence koní. Ale není žádný důkaz toho, že by si něco dopředu plánovali, jak to vidíme u lidí a u některých druhů ptáků.“

Poslední, pátá část, se věnuje autorčině pojetí „koňáctví“. Následuje slovníček pojmů, velmi zajímavě zpracované zdroje informací i pár slov o samotné autorce. 

Tak, jak jsem nedávno překládala „bibli pro všechny, kteří se zabývají koňskými kopyty“ (www.konskeknihy.cz/kopyta/), knihu Koňský mozek, lidský mozek považuji za „bibli pro všechny, kteří chtějí koně, vychovávat, trénovat, jezdit nebo s ním jen správně zacházet“. Přináší spoustu nových poznatků, vysvětluje mnoho situací, které jste jistě zažili, ale nechápali, a v neposlední řadě třídí a propojuje informace i zkušenosti, které jste zatím neuměli nikam zařadit nebo dát do nějakých smysluplných souvislostí. 

Vřele ji doporučuji ke čtení – poznáte díky ní nejen svého koně, ale i sebe samotné! 

MVDr. Dominika Švehlová, překladatelka knihy (článek vyšel v časopisu Jezdectví)

Ukázka z knihy

Lidské mozky orientované na cíle 

Co si plánujete na zítra? Musela jsem upravit první polovinu této kapitoly a pracovat se Superstridem na kvalitě jeho cvalu na pravou nohu, pak si vyprat to neustále špinavé jezdecké prádlo. Dokonce i ti nejméně ambiciózní lidé mají nějaké každodenní cíle. Lidské mozky jsou uzpůsobené k tomu, aby si stavěly cíle a plánovaly cestu k nim, i když onen plán není ničím jiným než žuchnout na gauč s pytlíkem sušenek. Plánování je pro lidi jako plavání pro ryby.

Už víme, že prefrontální kůra v lidském mozku je zodpovědná za plánování a řídí chování orientované na cíl. Identifikuje a třídí možnosti, upřednostňuje úkoly, formuje strategie, aby se tyto úkoly mohly splnit, zahajuje akci, monitoruje výsledky a upravuje chování, pokud se změní okolnosti. Prefrontální kůra se nachází v čelních (frontálních) lalocích mozku, které jsou tak dobré ve své práci, že si neumíme představit, jak intenzivně řídí naši aktivitu. Nedostatek uvědomění nám způsobuje, že to snadno přeženeme. Jediný způsob, jak zastavit plánování orientované na cíl v lidském mozku, je poškodit prefrontální kůru – řešení, které opravdu nedoporučuji.

Ze všech zvířat mají lidé nejvíce vyvinuté čelní laloky, které zabírají kolik plochy vnějšího povrchu? Ano, 41 %. Na rozdíl od kůry používané pro zrak, která představuje 18 %, nebo pro pohyb a taktilní vnímání, což je 19 %. Takže čelní kůra je náš Goliáš; přebírá vedení i ve chvílích, kdy bychom ji rádi viděli sedět a mlčet. Proto někdy zapomeneme, že jsme během jednoho dne chtěli po našem koni příliš mnoho. My musíme dosáhnout cíle, i když si to příliš neuvědomujeme. 

Chování orientované na cíl považujeme za něco dobrého, protože je sociálně akceptované, jsme za něho chváleni a vede k úspěchu osobnímu i profesionálnímu. Ale je vnímáno jako dobré i proto, že když dosáhneme našeho cíle, vytvoří a uvolní se ten nejvíce odměňující neurotransmiter mozku – dopamin. Dopamin je chemicky podobný drogám podporujících náladu, například opiátům a kokainu, má stejný účinek na mozek jako ony. Když si tvoříme plány a plníme si je, abychom dosáhli požadovaného cíle, naše neurony se vznášejí v dopaminu, usrkávají ho jako tekuté potěšení.

Koňské mozky orientované na podněty

Naši koňští přátelé nemají mozky orientované na cíl s nafouklými čelními laloky. Koňské mozky jsou orientovány na podněty. Jinými slovy, místo toho, aby byli motivováni plány a cíli, jsou koně motivování zrakovými, sluchovými nebo čichovými vjemy přicházejícími z jejich okolí.

V této souvislosti zmíním několik rozdílů mezi koňskými a lidskými mozky. V první řadě jsou koňské mozky mnohem menší než lidské, pokud budeme za konstantu považovat hmotnost těla. Průměrný koňský mozek představuje asi 0,1 % hmotnosti koně, zatímco průměrný lidský mozek má až 2 % naší hmotnosti. Velikost sice není všechno, ale 20násobný rozdíl už je určitě významný.

Za druhé se skoro polovina naší mozkové kůry nachází ve dvou čelních lalocích orientovaných na cíle, zatímco zbylých šest laloků za nimi zaostává. Naopak koně nemají skoro žádnou tkáň v čelních oblastech jejich mozků a nemají žádný vymezený čelní lalok. Koňská mozková kůra je věnovaná primárně vnímání a pohybu. Koně nepotřebují čelní laloky: Proč si vy-mýšlet predátora, když mohou místo toho vy-běhnout?

…

Pro koně je lepší být méně závislý na dopaminu v mozku, protože ruku v ruce s mnoha výhodami dopaminu přichází i jeho kritická slabost. Omezuje množství smyslových informací, které si uvědomujeme. Dopamin pomáhá lidským čelním lalokům ignorovat podněty, které nás vyrušují v našich vnitřních plánech – jako otravné hodinky, které nám říkají, že jsme proplýtvali příliš mnoho času s našimi koňmi. Ale koňské mozky jsou uzpůsobené k tomu být v pozoru vůči vnějším podnětům, které mohou prozradit příchod lva. Aby koně přežili, potřebují mít volnou maximální možnou kapacitu vnímání.

My všichni jsme více nebo méně zajatci našich mozků, ale koně mají jen málo na výběr. Lidi si díky čelním lalokům mohou představit různé možnosti a vybrat tu, která je za existujících podmínek nejlepší. Máme dar myšlení: „Pro dnešek už jsem toho s koněm udělala dost.“ Můžeme pak uvažovat o úkolech, které jsme vynechali, a ptát se sami sebe, zda některé z nich bychom mohli odložit nebo opomenout. Naši koně toto udělat nemohou – jejich mozky jim to nedovolí, a ani my ne.

OBR A Koňský mozek je orientován na podněty, takže primární pozornost věnuje objektům v přímém okolí. Sova, pták, větev, listy a srnka na tomto obrázku zaměstnávají mysl koně. 

OBR B Pozornost člověka přitahují vnitřní mentální cíle, například to, že už se blíží ke stáji. Mozek jezdce nevěnuje příliš pozornost předmětům, které koňský mozek nemůže přehlédnout, a naopak. 

Přehnané nároky

Nejlepší týmy člověk-kůň jsou spolu každý den, jejich vztah není omezen jen na dlouhé víkendové bojové plány. Každodenní interakce mají spoustu výhod.

• Vytvářejí vztah.
• Umožňují oběma ze dvojice naučit se jemné signály, které zlepšují oboustrannou komunikaci.
• Poskytují člověku možnost často kontrolovat pohodu koně.
• Formují nové dovednosti vždy po malých krocích.

Téměř každý kůň profituje z hodiny nebo dvou každodenního kontaktu s člověkem, za předpokladu, že ho stráví s rozumným lidským jedincem.

Ale současná jezdecká kultura předpokládá, že pokud je práce s koněm dobrá, více práce je ještě lepší. Tréninkové webové stránky nabízejí tisíce aktivit, které mohou koně a lidé sdílet, a mnoho online diskusních fór protlačuje myšlenku, že „neexistuje nic jako přílišná péče“. Některé jezdecké disciplíny prohlašují, že čím více hodin strávíte s daným koněm, tím lépe.

Většina trenérů a equinních vědců nesouhlasí. Zooložka Temple Grandin poznamenává: „Základní princip je ten, že zvířata s prchlivým, vzrušivým temperamentem (tj. koně a skot) musí být trénovaná a navykána pomalu, po malých krocích, po dobu několika dnů…“ Vědci zabývající se koňmi, například Jane Myers, zdůrazňují: „Po mladém nebo starém koni nelze požadovat dlouhodobější práci.“ Profesorka etologie Martine Hausberger poskytuje závěr z výsledků několika výzkumů na koních, že „nadměrná práce s sebou může přinášet averzní reakce.“ 

Vědecké údaje tyto názory potvrzují. V jedné z největších studií bylo testováno 170 mladých koní na 21 chovných farmách. Na některých farmách pracovali s hříbaty ve věku 6 až 18 měsíců jen příležitostně a pouze po krátkou dobu. Když tito koně vyrostli, přistupovali k lidem ochotně, akceptovali nové situace a učili se rychle a beze strachu.

Na jiných farmách s koňmi pracovali mnohem více. Jejich koně prošli po narození imprintingem a denně se po nich chtělo, aby nosili ohlávky, chodili okolo farmy na vodítku, nechali se čistit kopyta a stáli při čištění. Tito nadměrně opečovávaní mladí koně se učili pomalu, vykazovali strach z nových podnětů a obávali se lidí ještě ve třech letech. Obecně byli mnohem ustrašenější než koně, kteří dostali v mládí méně lidské péče. Je proto třeba udržovat rovnováhu mezi příliš málo a příliš moc.

Koně mohou být frustrování nadměrnou manipulací a začnou se chovat nervózně. Koně tkalcují v boxe, čili přenášejí váhu z nohy na nohu, mnohem více, když začnou déle pracovat. Hrabání se zintenzivňuje s množstvím času, kdy kůň musí stát uvázaný. Psychické stresy dokonce vyvolávají fyzické problémy, například kopřivku.

„Práci“ obvykle definujeme jako fyzickou námahu a předpokládáme, že kůň uvázaný ve stájové uličce nepracuje. Ale mentální práce se také počítá – především u koní. My víme, co očekáváme, ale naši koně to nevědí. I při pouhém postávání sledují naše signály, interpretují naše požadavky, ignorují své vlastní potřeby a podvolují se – a to všechno musí dělat s mozky, které byly stvořené k útěku.