Excelentní jezdec Jiří Pecháček (Pavel Fiala)

Detailní popis produktu

Nová kniha autora Pavla Fialy zpracovává příběh manželského páru, pana Jiřího Pecháčka, parkurového jezdce, nositele devatenácti titulů mistra republiky, a paní Zuzany Pecháčkové, rozené Klímové, drezurní jezdkyně, držitelky šestnácti mistrovských titulů.

Manželé Pecháčkovi jsou niterně spojeni s nádhernými, pro člověka v lidských dějinách osudovými zvířaty, koňmi. Publikace obsahující dvacet kapitol přináší 194 okomentovaných fotografií, přehled zkratek používaných v jezdeckém sportu, soudobé označení obtížnosti parkurů, přehled mistrů republiky v parkurovém skákání 1949-2024, tabulky nejlepších sportovních výsledků Jiřího a Zuzany Pecháčkových, shrnutí v anglickém jazyce a bohatý poznámková aparát.

Olympionik pan Jiří Pecháček je naším nejúspěšnějším jezdcem po druhé světové válce, účastníkem 53 Pohárů národů, naším dosud jediným držitelem Zlatého odznaku Mezinárodní jezdecké federace FEI za skokové disciplíny. 

Recenze knihy
(autor: Ing. Michaela Burdová, převzato se svolením z www.konealide.cz)

Autor knihy Excelentní jezdec Jiří Pecháček, Pavel Fiala, zmapoval život ikony československého jezdectví a přede mnou ožila osmdesátá léta. To nám vždycky padaly brady, když jel Jiří Pecháček. „Pan jezdec,“ slýchali jsme od trenéra. Jeho způsob jízdy lahodil i necvičenému oku nás, nezralých parkurových jezdců a jezdkyň, často ještě spíše vlajících na spolehlivých školních koních jak špinavé prádlo. A to jméno šlo s námi celou jezdeckou, a později třeba jen diváckou kariérou, protože Jirkovi Pecháčkovi se fandilo a rádi jsme se dívali, jak to někdo umí. Roky šly, život plynul a dnes se sice už nemůžeme kochat jeho výkony přímo na kolbištích, ale mnozí jezdci těží z jeho trenérské kuchyně a všichni si dnes mohou o životě JP přečíst knihu a vzít si jeho příběh dál do našich životů.

Fotografie z křestu knihy v Praze (foto: Daniel Burda)

Nelehkého úkolu posbírat vzpomínky i současnost jednoho velmi pestrého života v době za Železnou oponou a po jejím spuštění, to si nezadá s olympijským parkurem. Všechny překážky zdařile přeskákal zkušený autor Pavel Fiala. Zkušený, protože už koňácké knihovničky obohatil o několik portrétů významných osobností jezdectví a dostihového sportu – Obloukem k vítězství (vzpomínky legendární první vítězky Československého derby Miloslavy Hermansdorferové Schulzové, 2018), Mistr opratí Jiří Kocman (vzpomínky legendy československého a českého vozatajství, o vozataji, který večeřel s královnou Alžbětou II. …), Bílo černá Velká pardubická (Libor Štencl, Petr Vozáb) a Černo bílá Velká pardubická (Pavel Liebeich, Miroslav Samšiňák), všechny knihy z Nakladatelství Lenka Gotthardová. Očekávání knihy o Jiřím Pecháčkovi tedy nebylo skromné, což dokládá i velký zájem o účast na slavnostním křtu knihy v karlínském divadle 4. února.

 Třikrát úvodní slovo
Lenka Gotthardová přirovnává Jiřího Pecháčka v jezdeckém sportu k Františku Venturovi i k osobnostem v jiných oborech – s operní pěvkyní Emmou Destinovou nebo s tenistkou Petrou Kvitovou. Zmiňuje i okolnosti, které ho vedly k trpělivosti, pokoře a slušnosti. „Byl a je zářící stálicí, jistotou, pevným bodem v neklidném oceánu současného uspěchaného světa a jezdectví,“ říká vydavatelka.

Ing. Barbora Tomanová zavzpomínala, proč si ji Jiří Pecháček nejprve nevybral do Sportovního centra mládeže, když jí bylo dvanáct, aby pak vznikla dlouholetá a přínosná spolupráce.

MVDr. Zdeněk Krupil sledoval Pecháčka s Amorem od studentských let a po roce 1989 se jejich spolupráce plně rozvinula. Podle jeho slov muselo být pro každého veterináře radost spolupracovat s takovým klientem, jako byla rodina Pecháčkových.

Začínáme na ledové kře
V první kapitole nás autor knihy zavede do Zruče nad Sázavou, kde náhodný kolemjdoucí vidí během předjaří roku 1950, jak na plovoucí kru na řece skáče jeden ze čtyřech kluků, co stáli na břehu. Přestože spadne do vody, vše dobře dopadne, a my tak máme možnost seznámit se podrobně s rodinou Pecháčkových a s dalšími osudy odvážného jezdce na ledových krách, později na koních.

Ve druhé kapitole bratři Jiří a Jaroslav začínají jezdit na koni a dokonce závodit. Jejich otec, důstojník Československé armády, jim připravil dva koně, Bajku a Zora, který trochu zlobil. Perné chvilky s ním zažili oba mladí jezdci, staršího bratra Jaroslava zážitek na několik dalších let odradil. Jiří pokračoval. A to jsme teprve na straně 29, odkud nás autor vede až na Velkou pardubickou, k hradním koním T. G. Masaryka a několik stran patří osobnosti plukovníka Františka Lechnera, jehož kariéře také šlápla na krk politika (Změna politického zřízení však dopadá i na něho, brzy je zbaven velení dělostřeleckého pluku, přichází o své koně…).

Vzpomínky na začátky v sedle se prolínají se střípky ze školních let (posedlost učitelky J. Fučíkem pobaví) a ve třetí kapitole se seznámíme s armádní klisnou Karlou, která Jiřího Pecháčka dovede až do národní reprezentace. Kromě toho se dozvíme mnoho dalších faktů a vzpomínek, mimo jiné na cestování na závody. Kromě vlaku se chodilo po kopytě – třeba z Prahy do Staré Boleslavi, což je dnes nepředstavitelné s ohledem na trochu jiný rozměr dopravy a infrastruktury, ale vzdálenost něco přes dvacet kilometrů je pro trénovaného koně celkem komfortní. Jen to ještě vypovídá něco o životě sportovních koní, kdy terény byly běžnou součástí tréninku.

Koně jako živé milníky života
Nelze v recenzi vyjmenovat všechny koně, o kterých se dočtete mnoho zajímavého – od Joda přes Karlu, Pamelu, hvězdy Amora, Danyho a dalších, až po olympijskou klisnu Gartu, později Veneura atd. Příběhy jezdce a těchto koní na stránkách knihy znovu ožívají a vytváří neuvěřitelně plastický obraz jezdeckého sportu v bývalém Československu a posléze v České republice. Nejsou to jen popisy událostí, ale také rozhovory a vzpomínky, které díky knize nevyblednou.

Začátky: Jod
Když zalistujeme do galerie, hned na druhé fotografii je Jiří Pecháček na koni Jod a překonává v roce 1956 svou úplně první soutěžní překážku v životě. Parkur nedokončil, protože Jod později vyštycoval, ale na protější straně je fotografie pořízená o několik týdnů později, kdy zvítězil na koni Automat.

Karla… a vojna
Třetí kapitola nese jméno klisny, která Jiřího donesla do národní reprezentace. Osudová klisna, vynikající skokanka s dlouholetou kariérou, což je dnes vzácnost. Ale život nejsou jen koně, ale také maturita, zaměstnání a vojna, která mu naštěstí koně nevzala a měl možnost docházet na jízdárnu. Psal se rok 1962, dvacetiletý Jiří Pecháček je nominován do reprezentačního družstva na CSIO Budapešť a s Karlou svůj první reprezentační start promění ve vítězství.

Zuzana Klímová
Zážitky z Budapešti a zaznamenání kvality jezdců z Německé spolkové republiky střídá kapitola o příběhu Zuzany Klímové, později Pecháčkové. Kapitola nejen o prvních okamžicích v sedle koně, ale také o tom, jak Vítězný únor rok 1948 zkomplikoval život vzdělané rodiny s bohužel předvídatelným koncem snů o studiu na vysoké škole z kádrových důvodů. Nemohla studovat, ale po mnoha letech se dočkala zadostiučinění. Část majetku se jí vrátila v restitucích a mohla se věnovat naplno koním. Její první kůň se jmenoval Teherán, ale svůj první mistrovský titul v drezuře získala na klisně Hárka, kterou předtím jezdil plukovník Lechner. V podnázvu kapitoly nechybí Lodník, jméno anglického plnokrevníka, krasavce, se kterým Zuzana získala neuvěřitelných dvanáct mistrovských titulů v drezuře (celkem jich získala šestnáct). Přišel z dostihů a s pověstí profíka na shazování jezdců. Zpočátku ho proto jezdil Jiří a Zuzana vzpomíná na své první závody: „Celou dobu jsem měla pocit, že spíš jedu dostih…“ Lodník i na malých černobílých fotografiích působí vskutku impozantně.

Pamela, Seina…
Jsme kolem roku 1974, kdy Jiří Pecháček reprezentuje TJ Žižka Praha, Zuzana za ním pravidelně na jízdárnu tlačí do kopce Nerudovkou kočárek s malým Markem. Hlavními koňmi jsou klisny Pamela a Seina s velmi zajímavým původem.

Rozhodně stojí za přečtení, jak vypadal pracovní rytmus a příprava koní v sedmdesátých letech, týdenní plán, roční rozvrh a především individuální přístup.

Amor
Léta mě nenapadlo spojit si ve Staré Boleslavi koně pana Semeráda jménem Antrakt, krásného plnokrevného hřebce a účastníka Velké pardubické, a Pecháčkova legendárního Amora. Byli to praví bratři. Původ obou: Cent – Anka. Cent byl vítěz Československého derby 1959. Cesta Amora z dostihové dráhy k Jiřímu Pecháčkovi nevedla přímo a snadno, ale nechci vyzrazovat zajímavé okolnosti. Snad jen to, že tehdy klidně slabší jezdec dal k dispozici koně s vyšším potenciálem lepšímu jezdci. Prostě jen tak. Fair play.

Dany
Amor a Dany, svého času parkurové celebrity, o kterých sám Jiří Pecháček řekl, že Amor byl nejúspěšnější, ale Dany nejlepší. Na polokrevného Danyho si musel počkat, než ryzák neuspěl na dostihové dráze a byl konečně na prodej. A blížily se první mezinárodní závody – CSIO Bratislava…

Péče o koně a láska k nim se táhne knihou od začátku do konce. Koně vždycky na prvním místě – a nejen v průběhu kariéry. Starost o jejich důstojné stáří je pro excelentního jezdce Jiřího a jeho ženu Zuzanu samozřejmostí.

Cesta za pěti kruhy
Po roce 1948 a vítězství dělnické třídy se jezdectví ocitlo v roli jakéhosi buržoazního přežitku nehledě na to, že důstojníci jezdectva nebo dělostřelectva byli velmi nepohodlní, „mnozí z nich byli zatčeni a uvězněni, jejich rodiny ostrakizovány.“ Po olympijských hrách v Římě 1960 a stříbru družstva militaristů a k tomu bronzu v jednotlivcích se tak na dlouho účast československých jezdců pod pěti kruhy odmlčela. Ale olympijský rok 1980 v Moskvě byl obrovskou šancí pro Jiřího Pecháčka a jeho souputníka v prestižních soutěžích, Andreje Glatze. Bohužel jen šancí, byť značnou, protože olympijský vítěz z Moskvy Polák Jan Kowalczyk se svým trakénem Artemorem nebyl neporazitelný – rok před olympiádou Jiří Pecháček Kowalczyka na GP v Bratislavě porazil. Celá tahle kapitola o zmařených nadějích je napsaná věcně, bez nějakého patosu a naříkání, možná o to silněji čtenáře nadzvedne. Bože, jaká to byla divná doba. Máte sbaleno a natrénováno, načež jeden soudruh vydá rozhodnutí… Antonín Himl, tehdejší šéf Českolovenského svazu tělesné výchovy léta označoval jezdecký sport za buržoazní a právě on dal našim želízkám v ohni stopku. A jak se to Jiří Pecháček dozvěděl? Přesně v duchu tehdejšího despektu vůči jezdectví, víc neprozradím.

Marek Pecháček
Na syna Zuzany a Jiřího vzpomíná v jedné kapitole jeho spolužačka ze studií na České zemědělské univerzitě Lenka Gotthardová. V černobylském roce 1986 však už Marek na zimní semestr nenastoupil. Přišel o život na následky pádu z koně. Těžké období.

Jaroslav Pecháček
Jaroslav Pecháček, o rok starší bratr Jiřího, by nemohl v této knize chybět. Pamatuji, když závodil a vyhrával s Faustem nejen na Kladně, a jako dlouholetého předsedu České jezdecké federace. Koneckonců Kladno se stalo jeho prvním působištěm na základě umístěnky, tehdy to byl poslední rok, kdy strana a vláda určovala lékařům a inženýrům, kde budou po absolvování studia pracovat. A Kladno, to byl tradiční jezdecký oddíl a místo oblíbených, tradičních závodů – Kladenského poháru. Každopádně popis životní cesty Ing. Jaroslava Pecháčka, jezdce, stavitele parkurů, rozhodčího a prezidenta ČJF, je svěží vyprávění o nadaném a pracovitém člověku, který byl roku 2017 na 24. ročníku výstavy Kůň právem uveden do Dvorany slávy.

Za oponou
Skrz příběhy koní a lidí (a jezevčíků) kolem Jiřího Pecháčka dospějeme na konec vyprávění, ve kterém jakoby neexistovaly nějaké negativní zkušenosti s lidmi. Ale kdo je úspěšný, natož na vrcholu, nesetkává se jen s uznáním, ale i s horšími lidskými vlastnostmi, přetvářkou, neupřímností, neslušností. Něco bylo i v životě Pecháčkových jinak před rokem 1989 a po jejich návratu z Ameriky do jiného Československa. Co bylo „za oponou“, by podle slov Zuzany Pecháčkové vydalo na další knihu, ale kniha „Za oponou“ zůstane, zcela rozumně, nevydána.

Pár slov k formě – obálka a grafické zpracování. Přestože by se nabízelo hodit na obálku nějakou efektní fotku hlavního protagonisty nad skokem, nakladatelství zvolilo schematický obrázek s barvami trikolory na blendách překážky. V knihovničce poznáte hřbet knihy na dálku. Vazba je pevná a nabízí přes tři sta stran čtení plus osmdesát pět stran fotografií. Trochu překvapením je zvolené písmo textu – tučné a větší. Konkrétně pro mě je to vlastně bonus – knihu přečtu i bez brýlí, pro někoho to ale může působit na „dospělou“ knihu poněkud nepatřičně.

Kniha bohužel dostala bezprostředně po vydání opravný list, protože vypadly tři fotografie (po všech svítí v knize bílé místo …) a bylo třeba upravit několik popisků. List je ale vložený v každé prodávané knize, takže to snad čtenáři nakladatelce odpustí. Je to vlastně docela poctivý přístup. Chyby lze najít v každé knize, ale do opravných listů se dnes již téměř nikdo nepouští.

Proč by si měli knihu přečíst i „nepamětníci“?
Možná se teprve učí jezdit a chtějí závodit. Myslí to vážně, ale u koní není nic jistého ani snadného. Prodírat se tímto sportem bez dostatečného finančního a technického zázemí vyžaduje to, co se dnes nazývá moderním výrazem resilience. Nezlomnost, schopnost odolávat nepřízni osudu, jít dál. Samotný životní příběh Jiřího Pecháčka i jeho ženy Zuzany je o resilienci, ale také lásce ke koním, které nikdy nezradili. Styl vyprávění je živý a plný zajímavých faktů.