Vyvazování koní je monolog člověka, říká autorka knihy Lonžování koně
Lonžování má tu výhodu, že kůň bude pracovat bez váhy jezdce. Jeho nevýhodou je, že v tu chvíli budou chybět přesné a citlivé pomůcky rukama jezdce prostřednictvím otěží a udidla, které budeme muset nahradit nepoddajnými a necitlivými (avšak vždy stejně načasovanými a stále stejně působícími) pomocnými otěžemi. Ani tato skutečnost však nedělá tuto metodu nedostatečnou či dokonce škodlivou – je pouze třeba vědět, co na daného koně můžu použít, jak a kdy, a co naopak nemůžu či nesmím.
Existuje celá řada pomocných otěží. Každý typ má své přesné upotřebení a osobitý účinek. Proto, než zvolíme některé nich, musíme si důkladně ujasnit, čeho chceme dosáhnout – jaký je kůň, se kterým budeme pracovat, jak se doposud choval na lonži, jak chodí pod sedlem, a hlavně si musíme ujasnit a kriticky přiznat, jaké jsou naše zkušenosti a znalosti. Pomocné otěže totiž mohou koni výborně pomoci a mohou usnadnit práci pod jezdcem. Například mohou docílit toho, že jezdec nebude koně „lámat“ a tím vlastně budou představovat šetrný způsob výcviku koně.
Pár pravidel používání pomocných otěží
1. Je třeba si zároveň uvědomit, že výcvik s pomocnými otěžemi (na lonži i pod jezdcem) je časově omezený! Takové pomůcky slouží při lonžování k tomu, aby koni něco ukázaly a něčemu ho naučily. Do jisté míry představují ruce jezdce. Jakmile splní svůj účel, jdou pryč a je jen na jezdci, aby je nahradil. Pokud kůň chodí s pomocnými otěžemi správně, ale bez nich špatně, musíme kriticky rozebrat, zda je bylo nutné použít, zda jsme měli použít právě onen typ a zda byl správný způsob, jakým jsme je použili! Je to často také známkou toho, že pomocné otěže nám nepomohly, protože jsme je nechali pracovat za nás. Což nikdy nesmíme! Pomocné otěže citlivého jezdce nikdy zcela nenahradí, ale budou mu pouze pomáhat, svůj díl práce s koněm si musí každý vykonat sám. Proto je také třeba, aby nebyly samy o sobě „šetrné“ (například gumové vyvazovací otěže, gumový chambon apod.), šetrně je má používat člověk. V opačném případě z nich nebude mít kůň respekt, zvykne si na jejich působení, bude si do nich lehat a tím se otupí i na pobídky jezdce, především jeho otěží. Potom můžeme mluvit o tom, že pomocné otěže koni uškodily.
2. Dále je třeba si uvědomit, že nikdy nesmíme použít pomocné otěže tak, aby výrazně ovlivnily momentální pohyb nebo postoj koně (například poprvé nasadíme koni příliš krátké vyvazovací otěže, koni s výrazným jelením krkem hned příliš zkrátíme chambon apod.). Zpočátku je potřeba tuto výstroj přizpůsobit konkrétnímu koni a postupně řemeny zkracovat či upravovat jejich polohu, a tím i měnit postupně pohyb nebo držení těla koně. Příliš „náhlé skoky“ totiž často vedou k namožení svalů, narušení rovnováhy, nebo vyvolají v koni velký odpor, který není žádoucí.
3. Pokud námi zvolený typ pomocných otěží po určité době nesplní očekávaný výsledek, musíme nejdříve přehodnotit, zda jsme je používali správným způsobem, dostatečně dlouho a zda jsme používali správný typ. Chce to zkonzultovat celou situaci s někým zkušeným, protože někdy je rada „zvenčí“ velkým přínosem. Neodsuzujme nikdy žádný typ vyvazovacích otěží, neslouží k týrání koní. Naopak slouží k tomu, aby je netýral jezdec. Za „očekávaný výsledek“ zde považuji to, že kůň bude pod jezdcem (působí-li tento na koně správně) bez pomocných otěží pracovat stejně, jako pracoval na lonži s pomocnými otěžemi. Nesmíme očekávat, že kůň bude takto chodit „na volno“, tedy bez jezdce, sám od sebe.
POZOR!
V nezkušených nebo necitlivých rukou však pomocné otěže způsobí jen utrpení koně a často i nesmazatelné škody. Pokud nemáme s některým typem pomocných otěží dostatečné zkušenosti, je nejlepší nepouštět se do toho sám, ale nechat si poradit od někoho zkušeného.
Princip působení pomocných otěží
Pomocné otěže ukazují koni, jak má držet své tělo a přizpůsobit rovnováhu, což mu pomůže vypracovat si potřebný pohybový stereotyp. Jakmile to kůň pochopí a naučí se patřičným způsobem ovládat svoje svaly, najde si rovnováhu a přizpůsobí nové situaci pohybové vzorce, účel je splněn a pomocné otěže ustoupí rukám jezdce. Tento typ výstroje necvičí ani netrénuje koně, pouze ho navádí do požadovaného držení těla. Patřičný pohybový stereotyp, tedy to, jak se bude kůň s pomocnými otěžemi pohybovat, je vždy otázkou cviků, tedy toho, co bude kůň na lonži provádět a co po něm bude lonžující chtít. Jakákoli pomocná otěž působí nepříjemně na hubu koně v okamžiku, kdy se kůň nepohybuje správně nebo nedrží požadovanou pozici těla. Kůň se brání a hledá takovou pozici, kdy se bude cítit pohodlně. Pomocná otěž mu to musí umožnit! A o to právě jde. Jakmile takové pozice dosáhne, máme vyhráno. Pouze ho prováděním cviků naučíme nový pohybový stereotyp, který průběžným procvičováním upevníme, aby pomocné otěže nadále nebyly nutné.
Problém takové práce tkví v tom, že kůň se pohybuje v určitém držení těla a nemá velkou možnost ho změnit. Snadno se pak stane, že ho začnou bolet svaly. On si je bude chtít protáhnout, ulevit jejich práci čili změnit držení těla, ale pomocné otěže mu to obvykle nedovolí (výjimkou je chambon a do jisté míry i gogue). Proto je nutné vždy myslet na to, že taková práce má být jen krátká, je neustále nutné otěže přepínat, povolovat nebo je sundávat a nechat koně se protáhnout a odpočinout. Ztuhlý, zatnutý, bolavý kůň si bude brzy přetěžovat určité části těla, především přední končetiny, a může skončit s trvalým zdravotním postižením. Nemluvě o tom, že toto nepohodlí až bolest mu vezme motivaci pracovat příště podle požadavků člověka!
Pamatuj!
Na pomocných otěžích tedy nelze koně jen nechat minuty a minuty klusat či cválat dokola a doufat, že se „naučí správně chodit“! Správným pohybovým stereotypům, držení těla a rovnováze se naučí jen díky cvikům, které bude na lonži provádět.
Chci ještě upozornit na jednu záludnost pomocných otěží: mění dialog mezi člověkem a koněm v monolog člověka. Kůň totiž k člověku promlouvá svým postojem a svými pohyby – vnímavý člověk tyto signály umí číst a náležitě na ně reaguje. Koně nejsou herci a vždy volí takovou polohu a takový pohyb, který je pro ně nejvýhodnější, který jim je nejpohodlnější nebo který je pro ně nejméně bolestivý. Tím, že kůň například zvedne hlavu a prohne hřbet, nám něco říká. Například to, že ho tlačí sedlo nebo že ho taháme za hubu či to, že ještě pro tento cvik není dostatečně připraven (nemá například dostatečně silná záda) nebo že jsme ho po vyvedení ze stáje málo uvolnili. Pokud však koni pomocnými otěžemi zabráníme hlavu zvednout, kůň nám svůj problém není schopen oznámit zvednutím hlavy a prohnutím hřbetu. Donutíme ho „mlčet“. Jestliže však problém přetrvá, kůň bude reagovat jinak – a to dle svého temperamentu a povahy. Někteří koně budou pracovat se „zatnutými zuby“, budou ztuhlí a brzy si poškodí záda nebo nohy. Jiní začnou s otěžemi bojovat a necitlivý jezdec je bude stále více svazovat do kozelce. Další začnou stávkovat – stavět se na zadní, odmítnou se pohybovat vpřed, nebo budou utíkat, odmítnou skákat apod. A tak vzniknou „problematičtí koně“. A přitom by stačilo, kdyby místo jejich vyvázání člověk popřemýšlel, proč ten kůň vlastně tu hlavu zvedal!
Pamatuj!
Při lonžování s pomocnými otěžemi platí, že jediný dobrý způsob práce je dělat časté změny: a to nejen chodů, směrů, ruchů, ale i délky a výšky zapnutí pomocných otěží. Dokonce je žádoucí střídat práci s touto výstrojí a bez ní nebo obměňovat jejich druhy.
ilustrační foto: Aneta Novotná
Článek je ukázkou z nové knihy Lonžování koně od Dominiky Švehlové, která je k dostání zde: www.konskeknihy.cz/lonzovani-kone--dominika-svehlova/ Tematice pomocných otěží se věnuje na více než 50 stranách – kdy je použít, kdy ne, jak je správně nastavit a jak je vzájemně kombinovat.
