O krmení koní s profesorem Zemanem

Profesor Ladislav Zeman je ikonou českého krmivářství. Odučil celé generace, o čemž svědčí vitríny v jedné z chodeb Mendelovy univerzity v Brně. Jsou tam prasátka, která s oblibou studenti svému profesorovi dávají do sbírky – porcelánová, skleněná, zkrátka ze všech materiálů, které si jen dokážete představit. A je jich asi 300. Profesor s oblibou vypráví historku, jak po jednom setkání se studenty zůstal osamocený uprostřed parku s prasetem na vodítku, které nakonec skončilo u něj doma a rozlámalo, co mohlo.

Ladislav Zeman nejen učí, ale také spravuje a stále rozšiřuje největší katalog krmiv a také revidoval knihu Krmení koní: kompletní výživové požadavky, kterou přeložila jeho studentka Ing. Hana Dočkalová, Ph.D. Zeman o ní s oblibou říká, že je jeho nástupkyně. Hana je už teď v kruzích krmivářů známá například rozsáhlou studií o využití ostropestřce mariánského u sportovních koní.
Přišlo nám zbytečné se mezi tuhle „dvojku“ míchat vlastními otázkami. Požádali jsme Hanu, aby se svým profesorem promluvila o historii krmivářství koní, vše pečlivě zapsala a předala do redakce. Rozhovor prý vydal na 26 stran psaného textu, což by zabralo dobrou čtvrtinu speciálu Koně&Zdraví, a tak jsme s úlevou přijali jeho zkrácenou formu na to nejlepší, co zaznělo.

HD: Pane profesore, kdy se v našich zemích začalo poprvé víc psát o výživě zvířat?
LZ: Historicky byla výživa koní zmiňována Cyrillem Kučerou v první česky psané učebnici výživy v roce 1926. Ještě před ním v roce 1861 napsal česky Karl Lambl publikaci, která pojednávala o krmení sedmero druhů zvířat. Byla určená pro sedláky, kteří se v neděli chtěli vzdělávat. Tehdy ale ještě neznal pojem živiny, tak napsal, že pro koně jsou tři dobroty, které označil jako lepší, průměrné a horší. Mimochodem, historická publikace je uložena v okresní knihovně ve Vyškově, kdyby si ji někdo chtěl prohlédnout. Cyrill Kučera znal už 15 aminokyselin. Vycházel z válečných dob a například předpokládal, že koně žerou masokostní moučku, kterou v té době nazýval „zdechlinovou“ moučkou.
HD: To už dnes není možné.
LZ: Toť otázka, kde ve světě se používá. Každopádně v Evropské unii se krmit nesmí.

HD: Vzpomenete si ještě na něco netypického, co se zvířatům zkrmovalo?
LZ: Když se podíváme ještě hlouběji do minulosti, například po skončení války v roce 1945 najednou zbývalo velké množství antibiotik. Už nebyla potřebná pro vojáky na frontě. Tehdy ale stály celé fabriky na jejich výrobu, a tak se hledalo jiné využití. Po roce 1952 přišel jeden Američan s nápadem zkrmovat antibiotika zvířatům. V 50. letech je bylo možné v USA používat v krmných směsích pro ozdravení chovu. U nás se ale tato praxe neujala, protože se tu antibiotika nevyráběla.

HD: Takže u nás se nikdy nepoužívala antibiotika či ionofory ve výživě zvířat?
LZ: Použití antibiotik či ionoforů (např. monensin) v období socialismu bylo velmi problematické – když někdo chtěl ze zahraničí dovézt třeba 20 nebo 50 kilogramů, musel získat povolení od státního veterináře. Antibiotika se používala, ale ne jako přísada do krmných směsí. V Československu dokonce od roku 1956 existoval zákon, který to zakazoval. V devadesátých letech, s otevřením trhu, se situace změnila. U nás se dostala antibiotika hlavně do chovů drůbeže a používání bylo tehdy dost nepřehledné. Už v 80. letech se přitom o antibiotické rezistenci vědělo a použití určitého druhu bylo možné pouze po dobu jednoho roku. Přesto v 90. letech v jejich použití existovala velká svoboda, dokud nezačala legislativní regulace.

HD: A jak tomu bylo s použitím dnes již zakázaných herbicidů či pesticidů?
LZ: U nás neexistovala fabrika, kde by se vyráběly, takže nebyly aplikovány.

HD: A co třeba DDT?
LZ: Tak to je zcela jiný případ, jedná se o insekticid. Po válce se DDT začalo používat proti mandelinkám, v té době bylo DDT považováno za bezpečné, protože někdo tomu dal razítko. Jeden člověk rozhodoval o tom, jestli se DDT použije či nikoliv. A to byl z mého úhlu pohledu problém. Doma jsme DDT používali také proti hmyzu ve stájích, který byl dýmem ze zahřívaného DDT zneškodněn. Dokonce jsem chodil po polích a DDT jsem rozhazoval rukama bez jakýchkoliv bezpečnostních podmínek. Lidé byli přesvědčeni, že je zcela bezpečné.

HD: Objevily se později nějaké zdravotní problémy u zvířat, která s DDT přišla do styku?
LZ: Herbicidy a DDT byly aplikovány na pole, zvířata je přímo nežrala, takže nad tím nikdo ani neuvažoval.

HD: A nezůstala potom rezidua v půdě?
LZ: To je druhá věc. Z půdy se DDT dostávalo do rostlinných produktů a v rámci potravního řetězce rezidua přijímala zvířata i člověk. Výzkumný ústav pro biofaktory a veterinární léčiva přišel s tvrzením, že existuje druhotná imunita, což má dnes úplně jiný název (pozn. autorky – ukládání reziduí v živočišných produktech, zejména tuku). Tyto škodlivé faktory se navíc kumulují a společně působí. Vlastně už ztrácíme přehled o tom, kolik jich v půdě vlastně je.

HD: Na některé látky jsou koně velmi citliví. Ví se o virginiamycinu, ví se o monensinu, který se dodnes může používat v krmných směsích pro drůbež.
LZ: To je pravda. Poblíž Písku se stal případ, kdy děti chodily do drůbežárny a potom šly ke koním. Bylo to asi 400 metrů. Děti si u drůbeže nasbíraly hrsti granulí, které potom daly koním – otrávilo se pět koní a z toho tři koně uhynuli.

HD: Chovatelé koní by si měli všeobecně dávat pozor, pokud mají doma i drůbež, aby omylem nedošlo k podobnému incidentu.
LZ: Použití ionoforů, třeba konkrétně monensinu, je možné pouze ve velkochovech, na což EU velmi dbá v legislativě a je to uvedeno v katalogu používaných látek, kde je jasně napsáno, že se nesmí používat u koní. V malochovech drůbeže by se tedy tento problém neměl vyskytnout.

HD: Hlavní příčinu podezřelých úmrtí a otrav koní stále představují pesticidy. Je zapotřebí si také uvědomit, že mechanismus jejich působení není z hlediska metabolismu stále dostatečně objasněn, proto není snadné podobné otravy odhalit a prokázat. Proto bych chtěla chovatelům koní doporučit, aby například chovné klisny s hříbaty pokud možno umístili na pastviny, jež nejsou v těsné blízkosti polí, na kterých jsou pěstovány rostliny se zvýšenou potřebou použití chemikálií. Konkrétně jsem se setkala s výskytem těžkých průjmů a úmrtí hříbat na pastvinách v těsné blízkosti polí, na nichž byla pěstovaná řepka olejka. Samozřejmě, analýza je velmi problematická – jak z hlediska ceny, tak vědeckého pokroku.
HD: Když jsme u toho nebezpečí otravy různými aditivy či herbicidy aj., kůň se může otrávit „přirozeně“, třeba z rostlin vyskytujících se na pastvě, nebo poblíž pastvy. Setkal jste se někdy osobně s takovými otravami koní?
LZ: Ano, setkal, když jsem byl ještě dítě. Měli jsme doma čtyři koně – dva páry. Byli jsme s koňmi u lesa, kde rostl kapraď samec, který se asi koním líbil svou zelenou barvou, a koně nějaké množství spásli. Po nějaké době se u koní objevil třes a půl kilometru od domova kůň dokonce upadl. Běžel jsem pro strýce, veterinárního lékaře, kterému se nakonec podařilo koně zachránit. Velmi známou jedovatou rostlinou je starček.

HD: Tyto otravy byly známy také jako žďárská nemoc.
LZ: Další problematickou rostlinou, se kterou jsem se setkal, je trojštět žlutavý, který běžně roste v Rakousku na alpských loukách ve výšce cca 2000 m n. m. Trojštět je v těchto podmínkách vystavený výraznějšímu působení ultrafialového záření. U koní se projevila otrava z nadbytečného příjmu vitamínu D, který brání využití vápníku v organismu. Koně měli popelavou barvu srsti, zdáli se být „ulepení“, nezdraví. Bylo jasné, že problém je ve výživě, protože přijímali pouze seno z alpských luk. Ústavem pro alpské hospodářství bylo doporučeno, aby tam koně přijímali také jiné zdroje krmiva.

HD: V podstatě se otrávili vitamínem D.
LZ: Ano. Již delší dobu je známo, že vitamín D může být pro koně toxický. V legislativě ČR od roku 1996 vitamín D nesmí překročit 2000 IU (mezinárodních jednotek) na kilogram sušiny. Pro zajímavost, na Slovensku měli omylem uvedeno, že musí být nad 2000 IU. Později si to opravili.

HD: Vybavují se Vám další problémy u koní v souvislosti s krmnými aditivy?
LZ: Další problém představují dopingové látky ve výživě sportovních koní. Příkladem může být látka theobromin, která je přítomna v kakaových bobech nebo čaji. V krmivářském průmyslu jsou běžně využívány vedlejší produkty z potravinářského průmyslu, v tomto případě mám na mysli výrobu čokolád, které se v krmných směsích pro koně používaly jako ochucovadla.

HD: Takže se jednalo o použití ochucovadla, u kterého výrobce krmiv v podstatě nevěděl, že obsahuje látku, která patří na seznam dopingových látek. To představuje problém u více krmiv a krmných aditiv a dokonce i jiných produktů, např. mastí. Konkrétním příkladem může být kapsaicin obsažený v chilli papričkách, který se do krevního oběhu koně může dostat i prostřednictvím kůže, kdy se tyto masti používají k masáži a prokrvení pohybového aparátu koní. Kvůli kapsaicinu bylo dokonce diskvalifikováno několik olympijských vítězů v parkurovém skákání. Dalším problémem může být neúmyslná kontaminace. S tímto má bohužel špatnou zkušenost i jeden z trenérů dostihových koní v Česku, ale nebudeme jmenovat. Ekologický oves pro jeho koně byl kontaminován mákem, kdy cca 20 zrnek postačilo na to, že kůň, který běžel dostih v Meranu (Itálie), byl pozitivní na morfin. Absolutní nulu kontaminace v podstatě nemůže nikdo zaručit, ovšem u sportovních koní platí absolutní nula. Jen pro zajímavost, problémy s dopingem kontaminací mákem měla i anglická královna.
͠
HD: Problém s dopingem může být i ve spojitosti s běžně používanými krmivy. Mám na mysli např. hordein, který může být ve vyšším množství obsažen ve sladovém květu.
LZ: U sladového květu bych zmínil jako problém hlavně sladový prach, který se ve výživě zvířat používá. Tam mohou být i mykotoxiny v tom úletu. A jemný prášek drží spory.

HD: Proto se použití sladového květu nedoporučuje ve výživě sportovních koní, přesněji řečeno v období, kdy se účastní soutěží.
LZ: Musí se to hlídat. Například mykotoxiny, když jsou v malém množství, působí stimulačně. Ve velkém množství působí toxicky, a vy nevíte, kde je ta hranice. A jsou to sčítané faktory. Když dneska dostanu desetinu miligramu a za měsíc druhou desetinu, pak dostanu celou dávku – a najednou je to toxické.

HD: V podstatě se jedná o kumulativní účinek ukládání reziduí v organismu.
LZ: Není cesta, jak vyloučit některé mykotoxiny z těla.

HD: A nové druhy mykotoxinů se stále objevují.
LZ: Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský dokáže analyzovat více než 400 druhů mykotoxinů, u kterých nejsou prozatím známy jejich účinky.

HD: Která krmiva v sobě nejčastěji obsahují mykotoxiny?
LZ: Tady si nejsem tak jistý, zda to vím. My jsme dělali pokusy s umělou injektáží plísní, třeba zearalenonu, do obilí. Dělali jsme to na ječmeni a na pšenici. Nejsnadněji se to dělá, když ta obilka roste a nabírá na síle. Abychom získali přirozené mykotoxiny, které jsou mnohem více toxické, muselo být rostoucí obilí infikováno přímo na poli postřikem. Pamatuji si, že státní veterinární ústav v Brně tehdy uváděl existenci pěti toxických mykotoxinů, které se stanovovaly. Dnes jich je 37.
Je vědecky prokázáno, že mykotoxiny vznikají na povrchu obilky, takže nejvíce ohrožené jsou otruby. Problém představuje také polétavost spor. Tady je potřeba zmínit zejména mlýnský prach, který mají mlýny tendence přidávat do otrub. Poznáte to podle obsahu popelovin. Pokud je jejich obsah u otrub vyšší než 4 %, tak otruby musí obsahovat prach.
Otruby obecně patří v oblasti obsahu mykotoxinů k nejproblematičtějším krmným produktům. Svůj vliv mohou mít i technologie polishingu, jež člení otruby na dvě skupiny. V jedné jsou pouze povrchové vrstvy, které obsahují nejvíce mykotoxinů, druhé jsou s vyšším obsahem endospermu s vyšším obsahem energie.
HD: Otruby s vyšším obsahem živin tedy teoreticky obsahují menší množství mykotoxinů, respektive jsou méně ohrožené.

HD: Mohl byste popsat, co bychom si měli představit pod pojmem melasované krmivo pro koně – dříve tolik rozšířené?
LZ: Jednalo se vyschlé cukrovarské řízky, otruby a slaměnou řezanku. Musím se usmát, protože můj dědeček byl předseda správní rady cukrovaru a zbyly po něm deníky. Každý sedlák tam tehdy musel dovézt řepu. Cukrovar při přebírce odhadl, kolik je tam hlíny a všeho, a on si musel tu hlínu odvézt. Zato zpětně dostával řízky nebo melasu. Bylo to teplé a vozilo se to na starých vozech, které ještě neměly na kolech gumu, a tak to někdo odvážet nechtěl. Byly kvůli tomu hádky a pokuty. Teď se dostáváme k tomu, kam se to vezlo… Lidé měli doma řízky v řízkovém dole. Přidávali tam ještě skrojky a slámu, a tím se v zimě krmilo.

HD: Když jsme u historie krmiv pro koně, existují ještě nějaká jiná krmiva, která se dříve koním krmila a dnes už ne?
LZ: Hodně se změnily odrůdy. Většina analytických rozborů, které máme, pochází z 50. let. Laboratoře fungovaly a analyzovalo se kde co. Nové odrůdy jsou ale jinak zaměřené, mají více lístečků, menší podíl stonků.

HD: Takže by se měl aktualizovat katalog krmiv?
LZ: Svým způsobem by se mohl, protože já na něm pracuji pořád. Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský Brno vozí vzorky sem. A z analýz jeho laboratoří se dá hodně odvodit. Třeba ty jetelové nebo vojtěškové úsušky. Vysvětlím to asi jednoduše: My hledáme v objemných krmivech obsah NDF. Nové odrůdy mají nižší množství, kolem 25 %, staré odrůdy měly vysoký obsah – cca 36–40 %.

HD: Novější odrůdy obsahují tedy více energie a proteinu.
LZ: Což je pro koníky samozřejmě výhodnější.

HD: Jezdecká tradice a chov teplokrevných koní má v Česku historickou souvislost s dra­gouny. Čím vlastně dragouni krmili své koně?
LZ: Měl jsem ošetřovatele zvířat nějakého pana Urbánka. Ten byl za 1. republiky u dragounů. Jejich koně dostávali jádro.

HD: Co se nejčastěji krmilo?
LZ: Ohledně krmných dávek bylo od Otce vlasti T. G. Masaryka ustanoveno, že vojenský kůň musí dostat třeba dvě kila ovsa. Ječmen dostávali hlavně arabští koně, kterých u nás nebylo mnoho. Nejčastěji se krmil oves, bob a vikev. A samozřejmě seno.

HD: Takže semeno vikve?
LZ: Ano. Je několik typů – vikev huňatá, panenská, ozimá a jarní. Moji rodiče tomu říkali „míšanina“, protože to sklízeli ve stejné době, aby to dorůstalo. Byl jsem překvapený, že koně museli žrát také žito. Nedalo se totiž prodávat celý rok, protože pekaři ho tolik nechtěli. Žitný chléb už nebyl u zákazníků tak populární. Důležité bylo přidat k tomu pelušku nebo hrách, a tím koním zvyšovat bílkoviny v krmné dávce.

HD: Což vlastně nemusí být až tak žádoucí z hlediska metabolismu močoviny.
LZ: To je otázka. Vždycky největší chyba u koní je u mláďat, že jim nedáte, co potřebují. Do 1,5 roku potřebujete přidávat krmnou směs, která obsahuje proteiny.

HD: Jak to bylo s krmením koňského bobu?
LZ: Moji rodiče krmili bob, to se dělalo hlavně kvůli koním. Měl 26 % dusíkatých látek. A pro hříbata to bylo to nejlepší, u nás se totiž sója nedělala. Sója je rostlina krátkého dne.

HD: Vzpomněla jsem si na odpověď babičky, když jsem se jí jako malá ptala, čím se krmí koně, a ona mi odpověděla, že senem a obrokem.
LZ: No obrok, do toho se nebudu plést. Protože to je záležitost profesora Zelenky. Podle pana Urbánka, o kterém jsem mluvil, tak ten dragoun v prváku mohl jenom čistit a házet hnůj. Ve druháku vydával tomu o rok staršímu krmivo a ten to krmil. Obrok, to bylo všechno, co vydával z těch beden na krmivo.

HD: A co to vlastně bylo?
LZ: Byla to směs obilovin a luskovin. Když jsem se studentem z bývalé Jugoslávie mluvil o obroku, tak jsem se dozvěděl, že u nich je to obilí. Možná ten název přišel z této oblasti.

HD: Jak se za starých dob krmili koně, kteří orali nebo tahali povozy? Jak vypadala technika krmení?
LZ: Ráno v šest se museli koně nažrat, do sedmi, a nejpozději v sedm se vyráželo do práce. Na cestu museli mít obrok – směs obilí a bobu nebo vikve. Bylo to v obročnici, ze které to jedli. Sedláci pracovali maximálně jednu hodinu, pak byl 10 minut pokoj pro nažrání. Třeba zařízení pro hrabání sena neměla velký odpor, takže s nimi se mohlo pracovat déle. V 11 hodin se končilo a pak v jednu odpoledne se šlo zas na pole. Nejhorší byly orby.

HD: Kolika se dožíval tehdejší kůň?
LZ: My měli koně něco přes 16 let. Tehdy se dávali na jatka, teď se jim kopou hroby… Naši měli dva páry koní. Po dobytí Brna chtěli „Rusové“ zabavit koně sedlákům, co měli doma více jak jeden pár. Otec musel se svými koňmi odejít a od května do září svážet bomby, které se našly v Brně. Tehdejší vůz přitom neměl odpružení, takže to vozili na slámě. Svoz nevybuchlých bomb se prováděl do Juliánova. Tam padla pětiset kilová bomba a udělala v zemi velikou díru – a do té se vše vozilo. Otec munici vozil až do září a pak se vymluvil, že musí jít orat.

HD: Takže se mu podařilo zachránit oba páry koní?
LZ: První pár zůstal doma. A s tím druhým otec pracoval, svážel bomby a nikdy – ani v noci – jej neopouštěl. Byl tam s nimi pořád a spával s nimi.

HD: To vlastně dokazuje, jak silný vztah měl sedlák ke svým koním.
LZ: Takoví koně se nikdy nedávali pryč.

HD: Já si pamatuji na vykládání babičky, jak měli hrozně rádi své krávy. Kráva byla živitelka rodiny. Když jim je při normalizaci zabavili, těžce to nesli. V 90. letech, jak měla příležitost, šla pracovat na statek, pořídila si tam vlastní krávu jménem Tamara. Babičky jsem se tehdy ptala, jak se krmí kráva a jak kůň. Tehdy odpověděla: Kráva sežere za pět koní. Je mi jasné, že tato informace by mi u zkoušky z výživy zvířat asi nebyla moc platná…

Článek vyšel ve speciálu Koně&Zdraví 2023
Uveřejněno se souhlasem redakce
Foto: Daniel Burda