Drezurní ježdění založené na biomechanice aneb Pod povrchem ježdění

Když jsem před skoro 17 (!) lety objevila na webu stránku s názvem Classical Dressage a začetla se do článků v tamním blogu, byla jsem unešená. Je pravda, že v té době bylo k dispozici jen málo textů o klasickém jezdectví, ale články Dr. Thomase Rittera mi učarovaly tak jako tak; byly psány čtivě, byly velmi poučné a popisovaly ježdění na koni skutečně velmi uceleně – jak z hlediska technického (jak se provádí různé cviky), tak i z hlediska biomechanického (vysvětlovaly do detailů pohyb koně i pomůcky jezdce a jejich vzájemné působení, pocity jezdce v souvislosti s pohybem končetin koně a podobně) a dokonce i mentálního a duchovního (včetně srovnávání s asijským bojovým uměním). Dá se říct, že svými články klasické ježdění hodně polidštil, objasnil obyčejným čtenářům, proč právě ono ježdění podle starých mistrů je to ježdění, které jde ruku v ruce s přirozenými schopnostmi koně a podle přírodních zákonitostí jejich pohybu. Ukázal, jak může „normální“ jezdec postoupit ve svém jezdeckém umění o kus výš, pokud bude chtít. Články jsem pak nějakou dobu překládala pro jeden český web o koních a sama se snažila podle nich svého koně jezdit a vnímat.
Uplynulo mnoho let, mezitím jsem se panem Ritterem a jeho ženou Shanou osobně setkala na jedné Equitaně, kde vedl po celou dobu veletrhu velmi zajímavé jezdecké lekce. A pak jsem objevila na internetu jeho knihu – anglicky, německy. Hodně jsem po ní pokukovala, ale vždy se to nějak semlelo, že jsem si ji nepořídila; až nyní v českém překladu. Takže – hrrr na ni!

Velký pestrý počin

Německé vydavatelství Cadmos není žádný troškař a jeho knihy jsou často „velkého formátu“. Tím nemám na mysli jen to, že jsou skutečně rozměrné, nebo že mají hodně stran, ale vyznačují se i pevnou vazbou, kvalitním papírem, originální grafikou, prostě takový reprezentativní poklad do knihovničky. Ale bývají velké i svým obsahem, zpracováním a výběrem autorů. A česká verze knihy je úplně stejná!
Na první pohled mě zaujala vzhled, příjemné „podzimní“ barvy, ve kterých bylo v knize sladěné vše - luxusní jezdecké kresby Marie Mähler, jezdecké fotografie i vlastní grafika stránek a textu včetně tabulek či schémat. Mám ráda hezké, koukavé knihy a tahle mi svým „dizajnem“ opravdu sedla. Jen místy byl podklad stránky poněkud tmavší a text se mi na něm hůř četl; už nejsem nejmladší a civění do monitoru mým očím také nepřidá. Stejně tak byl občas barevný text citací příliš světlý na tmavším podkladu. To nic neubírá na tom, že kniha je i přesto (nebo proto?) dostatečně přehledná; nadpisy, úvody do kapitoly, citace, popisky k obrázkům i vypíchnuté hlavní myšlenky nebo myšlenkové odbočky k hlavnímu textu. V knize jsem se poměrně rychle zorientovala a listovat jí a vracet se zpět k některým pasážím tak nebyl problém. To bude ještě důležité, protože kniha rozhodně není psaná pro jedno přečtení, ale opakované studium a neustálé ujišťování se v získaných poznatcích!

Potěchou pro oči jsou i fotografie, které nejčastěji ukazují přímo Thomase Rittera nebo jeho ženu Shanu na koni. Jsou sice spíš ilustrační, ale popisky výstižně prozrazují, co je na nich vidět, čeho je dobré si všimnout. Jsou mimo jiné důkazem kompetentnosti autora a jejich výběr bude rozhodně hřát u srdce každého milovníka klasického ježdění.

V čem jsem se však troch ztrácela, byla vlastní skladba kapitol, jejich logické členění, posloupnost. Kapitoly na sebe často nijak nenavazují a vlastně ani není nutné je číst v takovém pořadí, jak jsou v knize. Přesto se jimi táhne silná, pevná myšlenková niť, která je vyjádřená už v samotném názvu knihy: je o působení jezdce na koně s ohledem na možnosti a schopnosti pohybu koně, čili jeho biomechaniku.

Kde je můj čtenář, co ode mě chce?

Rovnou řeknu, že tato kniha není určená čtenářům, kteří by se chtěli „step-by-step“ seznámit s nějakou novou ucelenou výcvikovou metodou. Neprezentuje žádný ucelený výcvikový postup, nenatrénujete podle ní koně od A do Z (tedy pardon, od Z do T), nenaučíte koňského zelenáče kompletní sestavu cviků klasické drezury, neuděláte z jezdecké dvojice dvojici akademickou. Podle mého názoru je tato kniha určená čtenářům, kteří už znají základy drezurní práce s koněm, jezdecké gymnastiky, znají základní jízdárenské cviky a umí jezdit, umí svému koni říct, co po něm chtějí – a poznají, zda to skutečně provedl. Tato kniha je vynikajícím pomocníkem cvičitelů či trenérů drezurního nebo akademického ježdění. Staví totiž na obecných znalostech a zkušenostech „anglického ježdění“ dle požadavků jezdeckých federací, rozvíjí je a vylepšuje. Poskytuje spoustu zajímavých tipů pro výcvik jezdecké dvojice, spoustu zajímavých cviků pro zlepšení vzájemné komunikace mezi jezdcem a jeho koněm, ovládání svého těla i zlepšování pohybů koně pod jezdcem. Není to učebnice do základní jezdecké školy, možná ani ne do jezdeckého gymnázia, ale rozhodně to je výborný studijní materiál pro takovou „jezdeckou VOŠku“. A toho je v naší české kotlince stále jako šafránu.

Než začnu podrobněji přibližovat knihu (potenciálním) čtenářům, vezmu si na pomoc citaci autora knihy, Dr. Thomase Rittera, z jeho Facebooku:
„Drezura není jen o ježdění drezurních cviků pro samotné ježdění drezurních cviků. Vybíráme si pohyby a také obraty a přechody, které budeme jezdit, a skládáme je do cviků, které zlepšují koně právě v tom, kde má nedostatek. Jsou cviky cílené pro specifické svalové skupiny a klouby. Jsou cviky, které zlepšují rovnováhu. Jsou cviky, které zlepšují narovnání, uvědomování si těla, porozumění atd.“

A skutečně. Čtením této knihy se vnoříte pod povrch. Pod povrch ježdění známých a běžných drezurních cviků a lekcí. Pod tím povrchem totiž najdete nové dimenze: vnímání pohybu koně, každé jeho končetiny zvlášť, ovládání svého těla v návaznosti na pohyb koně, přesné načasování pomůcek, dokonce pomůcek, které jste zatím asi ani neznali a pokud jste je používali intuitivně, určitě to nebylo cíleně. Pod tím povrchem najednou objevíte nové obrovské prostory, kde se může vaše ježdění rozvíjet. A ano, pod tím povrchem je dost místa i pro „jezdecké meditace“, přestože kniha se svým výkladem může na první pohled a první přečtení působit dost technicky, biomechanicky. Tak totiž působila i na mě. Když jsem ji četla, přišlo mi, že autor vlastně vůbec nemluví o učení, o výcviku; a přesto mi to po jejím přečtení zcela samozřejmě vyplynulo.

Kniha není pro povrchní čtenáře, kteří hledají návody, kde přiložit holeň, kterou otěž povolit, kdy a jak použít bičík, kde naopak nabídnout pamlsek, co je to dovnitř plec a jaký je rozdíl mezi ruchem a chodem.

Kniha je pro čtenáře, kteří chtějí ježdění vnímat, kteří chtějí vycítit pohyb koně, přesně ho ovlivnit a tím i zlepšit. Kteří chtějí v mysli i vlastním tělem přemýšlet nad něčím, s čím se zcela pravděpodobně ještě v souvislosti s ježděním nesetkali.

Ráda to vysvětlím bližším představením jednotlivých kapitol.

Dlouhá silná niť klasického jezdectví

V úvodu autor seznamuje čtenáře s jeho pojetím ježdění jako gymnastiky koně podle klasických principů. Dává přehled pomůcek jezdce, jízdárenských figur a drezurních cviků. To je dost významné, protože o jednotlivých položkách pak pojednává v dalších kapitolách.

Druhá, velmi krátká kapitola, Základní aspekty jezdectví, je pojatá spíš filozoficky a v pár odstavcích propojí historii jezdectví s jezdectvím jako sportem, uměním i vědou. A všimněte si, používám slovo „propojí“!

Na úrovni filozofie zůstáváme i ve třetí kapitole, která se tak přímo jmenuje, Filozofické úvahy. Vy se ale nenechte mýlit, že by byla ztrátou času pro prakticky orientované čtenáře, protože tak tomu není. V této kapitola totiž Dr. Ritter vysvětluje svůj pohled na jezdectví, své vnímání dvojice jezdec a kůň, interakce mezi jednotlivými aktéry. Vysvětluje, k čemu by měl drezurní výcvik být, pokud tedy bude prováděn podle klasických zásad. Co je to klasické jezdectví, proč má být drezurní výcvik systematický, na co je třeba brát při ježdění ohled a čeho se obecně při drezurním ježdění vyvarovat. Zde je to první ponoření se pod hladinu, pod povrch drezury. Nechejte se naladit na čtení dalších kapitol, a pokud budete mít pocit, že další části knihy jsou příliš a třeba i zbytečně podrobné, vraťte se sem a znovu se nalaďte!
Protože, jak autor říká: „Práce s koněm musí udržet a dokonce zlepšit zdraví koně.“

Kniha se pomalu rozjíždí a další krátkou kapitolou Cíle drezurního výcviku založené na biomechanice koně se začínáme prolamovat pod povrch i trochu praktičtěji. Už na začátku této kapitoly nám v podobě citace Ludwiga Hünersdorfa autor prozrazuje, že hlavní dva principy systému jezdeckého umění jsou rovnováha a flexibilita. A vysvětlí, co to vlastně znamená pro praxi.

Na to navážeme ještě kratší kapitolkou Tři pilíře výcviku, která nám prozradí, proč vlastně potřebujeme pro správné ježdění sed a pomůcky, jízdárenské linie i drezurní cviky.

Moji obrazotvornou část duše nadchla kapitola Principy výcviku. Nejdřív prozradí, že i kůň může udělat chybu, a následně poradí, jak se k tomu jako jezdec či trenér postavit. Nebojme se dělat chyby, nebojme se, aby naši koně dělali chyby – využijme chybu koně k lepšímu vysvětlení svého požadavku. Pak, pro lepší představivost, autor názorně vysvětluje, jak vlastně takové napravování chyb a s ním celý drezurní výcvik funguje. A protože každý máme jinou obrazotvornost, různých principů je zde víc, stačí si vybrat: Podle principu abecedy budeme zpočátku učit koně provádět jednotlivé cviky, jako písmena abecedy, nikoli rovnou celé úlohy jako rozvinuté věty. Podle principu kořenů budeme hledat podstatu problému, ne jen špatně provedený cvik opakovat, dokud to – možná – jednou kůň neudělá dobře. Princip vody zase říká, že kůň jde tam, kde jsou otevřené dveře (cesta nejmenšího odporu), princip aikido vyzdvihuje výhodu malých úhlů. Podle principu keramiky koně (i jezdce) tvarujeme, pokud působí tlak a povolení na správném místě. Podle principu léku „léčíme“ nedostatky, ale jen dokud se nevyléčí, protože pak už bychom lék mohli předávkovat. Princip ping-pongu popisuje, že jezdec si koně „pinká“ mezi vnitřními a vnějšími pomůckami, hodně praktický princip rohu radí projíždět jeden roh třemi kroky – pak je změna v podobě narovnání; stejně tak je dle tohoto principu dobré třikrát projet jeden cvik a pak udělat změnu. Nakonec princip udržení linie autor vysvětluje, že jen na pomůckách kůň zůstane na požadované linii i víckrát než jednou. Jak píše: „Je to jedno z tajemství, které vám zaručí pokrok ve výcviku směrem k vyšší úrovni.“

Kapitola s názvem Prostor a výstroj je na rozdíl od té předešlé pojata velmi prakticky. Dr. Ritter v ní rozvíjí své požadavky na jízdárnu, uzdečky, obnosky, obřišníky, lonže, biče a ostruhy. Nerozepisuje příliš jejich vzhled, vlastnosti nebo použití, to si musíte nastudovat v jiné literatuře, ale pouze doplňuje svůj úhel pohledu na toto vybavení, své zkušenosti, preference a uvádí i pár svých praktických tipů k jejich použití. Text je prošpikován citacemi starých mistrů, které jeho názory a zkušenosti podporují a rozvíjejí.
Uvedu zde jednu nosnou myšlenku z této kapitoly, protože mi skutečně rezonuje v hlavě: Jízdárna má mít proporce, protože drezura je geometrie ježdění.

Asi nejvíce zmatená jsem byla při čtení kapitoly Gymnastické principy systému výcviku – výlet do historie. Je uvedena takto: „Výcvik jezdeckého koně je komplexní systém, jehož komponenty jsou vzájemně provázané.“ A následuje přehled vývoje tohoto systému napříč staletími v podobě citací starých mistrů jezdectví (Blundeville, Cavendish, Seidler, Steinbrecht, L´Hotte) a Ritterova výkladu jejich systémů. Ten z jejich děl, která skutečně prostudoval a uplatňoval ve své praxi, vybírá důležité principy a vypichuje z nich zajímavé postřehy, jak vlastně budovat výcvik svého koně. Upozorňuje přitom, že žádný ucelený princip nemůže mít neměnné postupy a návody a ani dva autoři nemohou mít stejné názory na jednu věc, protože i jeden jediný kůň je každý den jiný a jezdec s ním musí pracovat jinak.
Tento poněkud filozofující a rozvláčný začátek kapitoly plynule přechází k věcnému rozboru předpisu Španělské jezdecké školy, který vysvětluje jednotlivé typy rovnováhy (přirozenou, kampanní a školní), a nato se Ritter vrhá do poměrně podrobného (a navzdory celému pojetí knihy i docela základního) popisu všem jistě dobře známé výcvikové škály. Přestože výklad jednotlivých stupňů této stupnice vzdělání jezdeckého koně (takt, uvolnění, přilnutí, kmih, narovnání a shromáždění) prokládá citacemi starých mistrů, kteří žili dávno před tím, než tato škála vznikla, působí na mě těchto několik stran zmatečně a trochu jsem se v nich utápěla (dobře, nahlédla jsem místy pod ten povrch, to ano). Nicméně, dá se z toho vyzobat dost pravd i pár nových postřehů, takže nemá smysl tyto odstavce přeskakovat. Jedním důvodem je i to, že na vysvětlení výcvikové škály (která se poprvé objevila v německé výcvikové příručce z roku 1912 a podle které dodnes FEI hodnotí drezurní úlohy) navazuje několik dalších „výcvikových škál“, ať je to lehká obměna té zmíněné samotným autorem knihy (výcviková škála uzavřená do kruhu), nebo kruh biomechaniky zádě či stromový diagram gymnastiky koně. Pravdou je, že díky zdařilému grafickému ztvárnění těchto „škál“ čtenář získá docela pěknou prostorou představu o propojení jednotlivých fází a požadavků, které používá (nebo bude používat) během výcviku svého koně.

A v tuto chvíli jsme došli k praktičtější části Ritterovy knihy, která se podrobně zabývá jednotlivými principy drezurní práce s koněm, různými cvičeními, pomůckami, systémy. A k tomu Ritter dodává, že i když dnes věda umí lépe popsat biomechaniku pohybu než kdysi staří mistři (například fakta o podélném ohýbání páteře koně), nelze zatracovat všechno staré učení – mistři popisovali své pocity ze sedla a ty jsou dodnes nedocenitelné.

V kapitole Stavební bloky systému – specifická cvičení představuje Dr. Ritter 6 základních principů gymnastického drezurního výcviku koně a jejich varianty, které se mají procvičovat: pohyb dopředu, přechody do nižšího chodu, obraty, ohýbání, laterální práci a couvání. Už tady bazíruje na tom, aby jezdec vnímal pohyby koně, dokonce pohyby každé jeho nohy, a pomůcky dával v přesný okamžik, protože pouze tak dokáže do detailu ovlivnit jeho pohyb a tím i provedení cviku – a tím zapracovat na zlepšení jeho rovnováhy a ohebnosti (což je základ drezury - jak bylo psáno výš). V tuto chvíli jsem byla zase trochu zmatená, protože jsem ne zcela rozuměla pojmům a pravidlům, které zde autor popisuje, ztrácela jsem se ve slovních výrazech, které jsem vůbec neznala (a to že jsem těch jezdeckých knih přeložila opravdu dost, takže terminologie mi cizí není). Například stať o takzvaných šesti testech zadních nohou, z čehož jsem byla doslova zmatená jak lesní včela. Trochu mě to rozmrzelo, ale ve čtení jsem pokračovala. Naštěstí! Můžu prozradit, že vše je v knize vysvětleno dál, a to dostatečně podrobně, aby to pochopil aspoň trochu ochotný čtenář. Podobným způsobem Ritter velmi podrobně popisuje provedení jednotlivých přechodů, které rozebírá spíš z hlediska změn rovnováhy koně i jezdce. Dokážete si představit, že existuje minimálně 11 různých „přechodů“? Vyšší dívčí, ale rozhodně to stojí za začlenění do vlastního ježdění či tréninku.
Už tady je zřetelně vidět, že kniha skutečně není určená na jedno čtení, je třeba se v ní vracet, listovat mezi kapitolami, spojovat, propojovat, objasňovat si. Cviky jsou popsány tak, že je pochopí jezdci, kteří už vědí, jak se který ten cvik normálně dělá, případně cvičitelé a trenéři. Vše je o detailech a to posune ježdění čtenáře o kus dál! Ritter dbá hodně na to, kdy pomůcka bude působit, ve který moment pohybu vnitřní/vnější zadní nebo přední nohy, aby kůň nevypadl z rovnováhy. Hodně používá poloviční zádrže vnitřní nebo vnější rukou do vnitřní nebo vnější zadní nohy (unilaterálně nebo diagonálně působící poloviční zádrže). Hodně pracuje s našlápnutím třmenu jako pomůckou váhou, která ovlivní rovnováhu koně a tedy i provedení cviku.

Postřeh:
Každá pobídka se má rozdělit do tří kroků – první dva kroky jsou návěští, slouží jako příprava a upozornění koně na změnu, a až třetí krok je samotný signál pro provedení změny. Tím už je kůň na ni nachystaný a provede ji korektně.

Kapitola Síť pomůcek (opět v ní nejdříve najdeme teoretický úvod k pomůckám a pak návody na vlastní cviky) se dívá na drezurního ježdění z jiného úhlu: popisuje pomůcky jako síť, jako jednotlivé propojené a navzájem komunikující uzly, které ovlivní každý sval koně. Vychází ze známého pojetí kruhu pomůcek, ale rozvíjí ho dál, jak se pomůckami propojují jednotlivé nohy koně, ale i jiné části jeho těla, samozřejmě s tělem jezdce. Rozepisuje, jak pomůcky ovlivní pohyb pánve koně, jeho jednotlivé nohy, týl, krk, čelist, jak pomůckami uvolnit tyto části jeho těla a tím odstranit překážky proudění energie. Mimochodem – vynikající tipy i pro koňské fyzioterapeuty! Znovu se zde objevuje Ritterovo pojetí biomechanického ježdění, a to že specifické sekvence pomůcek je třeba směřovat k určité noze koně, aby byl cvik proveden správně a účelně.
Celá kapitola je ukončená vynikajícím přehledem požadavků a cviků upraveným do tabulky a popisem několika zajímavých a osvědčených kombinací cviků na zlepšení prostupnosti pomůcek. Ritter však dodává, že žádná kombinace není špatně, cviky lze kombinovat dle libosti, jako kostky Lega. Zajímavé přitom je, že Ritter se nebojí používat i celý překrok nebo působení udidla do koutků huby.

Postřeh:
Aby se mohl kůň uvolnit, musí být v rovnováze, tedy na všech 4 nohách. Nerovnováha má za následek ztrátu kmihu, přilnutí a shromáždění – je dána tím, že jedna noha je víc zatížená než druhá. Pomůcky pak neprojdou celým tělem.

Postřeh:
Prostupnost je schopnost pomůcek projít tělem koně k cílové svalové skupině a nikde se nezarazit. Proudění pomůcek (prostupnosti) brání ztuhnutí svalů nebo falešnému ohnutí. Je nutné najít a eliminovat ztuhlost a klouby koně mít zarámované, aby se neohnuly na špatném místě.

Následuje „oddech“ v podobě krátké a filozoficky zaměřené kapitoly Základní dovednosti jezdce, ke kterým patří sed, cit a myšlení. Aneb, jak se z obyčejného jezdce stává mistr jezdectví? Sedí tak, že svým sedem je schopen vnímat pohyb koně, cítí ho a musí být schopen ho v myšlenkách analyzovat. Jezdec musí stále přemýšlet, analyzovat, znát teoreticky cviky a vědět, na jaké úrovni je sám, co od cviku zamýšlí. Pak je schopen vybrat správnou pomůcku a s citem ji díky správnému sedu aplikovat.
Jak autor říká: „Kůň s vámi vždy mluví. Je na nás, abychom mu naslouchali a pokusili se mu porozumět.“

Na téma Sed a pomůcky - jejich aplikace v praxi je pak ještě další kapitola, tentokrát velmi prakticky psaná a nabitá informacemi, radami a tipy. Popisuje jednotlivé pomůcky (otěžemi, stehnem, kolenem, holení, sedem, váhou, našlápnutím do třmenu…) a jejich vliv na koně, jak je kůň vnímá, na co poslechne a jak. Znovu se zde setkáváme s upozorněním, že pokud aplikujeme pomůcku ve špatnou chvíli, kůň není fyzicky schopen ji správně vykonat, i kdyby chtěl. Tak ji buď ignoruje, nebo vykoná špatně, nebo se postaví na odpor. Ale není to jeho chyba.
Velmi důležitý – a jistě ne neznámý – je i fakt, že pomůcky jsou prostředky pro přechody, ne pro udržování stávajícího pohybu. Proto po pomůcce musí přijít pauza, kdy jezdec čeká na reakci koně. To je podmínka komunikace s koněm, pro udržení motivace koně s jezdcem spolupracovat. Mezi jednotlivými pomůckami také nesmí být rozpor (například mezi působením váhy a holeně, kdy každá z pomůcek chce po koni něco jiného). Podle Rittera je také každá pomůcka vyžadující po koni nějakou akci doplněná o rámující pomůcky, které zarámují ty klouby koně, které nemají reagovat. Tak bude moct na pomůcku reagovat jen oslovený kloub.

A opět si odběhneme trochu jinam: v kapitole Tradice starých mistrů popisuje autor nejdříve práci s koněm na obnosku, jak to bylo běžné například v 17. a 18. století. Nebojí se zapínat do obnosku průvlečné otěže, protože rámují krk lépe než jen jedny otěže – zapíná je ale jako dvojité vyvazováky. Rámuje a stabilizuje bázi krku, zato hrdlo je volné. Ale, jak píše, pracuje tak jen s některými koňmi a jen krátce. Velmi podrobně pak vysvětluje ježdění na koni s obnoskem a stihlem nebo obnoskem a pákou, včetně držení obou párů otěží a jejich vliv na pohyb a ovládání koně.
Ve druhé polovině této kapitoly konečně přišlo na řadu vysvětlení principu, kterému jsem po celou dobu čtení knihy nerozuměla: našlápnutí do třmenu jako pomůcka váhou, jeho provedení, účel, účinek na koně a také takzvané sekvence našlápnutí do třmenu a současného působení otěží. Velmi zajímavé, a pro mě naprosto nové působení jezdce na koně, pomocí kterého lze koně ještě lépe narovnat, vzpřímit apod. Tato část je v knize rozebraná skutečně detailně a srozumitelně i díky četným přehledným schématům jednotlivých sekvencí.

Poslední kapitola se sice jmenuje Závěr a výhled do budoucna, ale Ritter se v ní vrací i zpátky do minulosti, přemýšlí o využívání koní dříve a dnes. Filozofuje o tom, co je klasické, co je to hierarchie, přátelství mezi člověkem a koněm, respekt, důvěra, welfare. Srovnává moderní jezdecký průmysl, který těží z toho, že se koně „točí“ jako zboží, s tím, že v minulosti měli hodnotu starší, ale dobře vycvičení a spolehliví koně. V neposlední řadě se otírá o problematiku jezdeckých škol, kvality učitelů a ochotu studentů se vzdělávat. Ale navrhuje i řešení – pomoci lidí, které klasické jezdectví zajímá, dostat tyto principy zpět do FEI, spolupracovat s touto organizací, najít podobně smýšlející sponzory.

Na konci knihy nechybí ani slovníček pojmů, který by však podle mě měl být trochu obsáhlejší a jinak zpracovaný, aby byl skutečně hodnotným pomocníkem při čtení tak nesnadných textů. Následuje dlouhý a kvalitní seznam literatury, odkazy na několik webových stránek a krátký rejstřík.

Pod povrch

Ritterova kniha Drezurní principy založené na biomechanice jsou dílo rozsáhlé, obsáhlé, krásně zpracované a na čtení náročné, přesto neskutečně přínosné, inspirující a rozvíjející (nejen tělo, ale i mysl a schopnost čtenáře se soustředit a vnímat). Musím vzdát hold překladatelce, která to jistě neměla ani trochu snadné! Pochopit terminologii, která v českém jazyce ještě není zavedená, držet v paměti jednotlivé pojmy v podobě původní i české, nezaměnit je, nesplést se, a přitom stále držet nit při detailním popisu cviků, kde se to hemží vnitřními a vnějšími, pravými a levými nohami koně i jezdce, přímými i nepřímými, zadržujícími, vydržujícími, rámujícími, omezujícími a kdo ví jakými ještě pomůckami. (Chvíli jsem se snažila si to v hlavě představovat, jestli dává překlad smysl a není popletený, ale vzdala jsem to – překladatelce věřím!)
Každému, kdo usiluje o kvalitní ježdění na koni, kdo chce jít ve stopách klasických principů, ať už sportovně nebo akademicky, vřele tuto knihu doporučuji. Nebude to snadné, ale pokud ji pročtete, vstřebáte, dostanete se jí pod povrch a aplikujete na koně, bude vám to víc než ke cti a kůň to jistě ocení. (A vaše pocity v sedle taky.)

MVDr. Dominika Švehlová

Drezurní principy založené na biomechanice

Thomas Ritter předkládá poznatky klasické drezury tak, aby je pochopil a využil moderní jezdec. 

Vybíráme z obsahu:

Cíle drezurního výcviku
Gymnastické principy výcviku: přechody, obraty, ohýbání, laterální práce, couvání
Síť pomůcek
Základní dovednosti jezdce: sedět cítit, myslet
Z tradice starých mistrů: práce na obnosku pod sedlem, našlápnutí třmenu jako pomůcka váhou atd.

Pevná vazba
Rozměr 270 x 240 mm
Počet stran 224

K objednání na https://www.konskeknihy.cz/biomechanika/