Dokonalá rasa: Nezvyklé spojenectví ve jménu koní

Vídeň je od září 1944 pod náporem bombardování spojenců, ale bílí hřebci ve Španělské jezdecké škole stále tančí na svých tradičních představeních vrcholné drezúry. Ředitel školy, Alois Podhajsky, usiluje o přesun koní do bezpečí, německé vedení města se však bojí, že odchod oblíbených lipicánů demoralizuje obyvatele. Přesto se díky vytrvalosti Podhajskymu podaří nacistické pohlaváry přesvědčit a koně z Vídně převézt do zámeckých stájí v St. Martin v Horních Rakousích. Během cesty vlakem zažijí několik náletů. Koně neopouští, se svou ženou Verenou je s nimi ve vagóně, když kolem sviští bomby. Naštěstí nikdo z nich neutrpí žádnou újmu. Hřebci jsou v bezpečí, Podhajskymu se však nepodařilo zabránit vyprázdnění hřebčína v rakouském Piberu, kde se lipicáni chovali. Všechny klisny a mladé koně vrchní říšský podkoní Gustav Rau nechal převézt už v roce 1942 do Hostouně na západě Čech, aby si zde mohl plnit svůj, poněkud zvláštní, chovatelský sen. Ten se však rozplývá s dalším vývojem událostí na frontě.

Na jaře 1945 se Evropa se otřásá v zoufalé agónii skomírající války, Třetí říše se hroutí. Prostor mezi postupujícími armádami z východu a ze západu se zužuje – a v něm, na pastvinách vojenského hřebčína v Hostouni, nic z toho netuší několik set ušlechtilých koní. Vzácná kořist, ze které chtěl Gustav Rau vytvořit dokonalého válečného koně pro Německo. Dokonalou rasu. Právě o tomhle snil. Jsou tu chovné klisny královských lipicánů, nádherní arabští koně s ohnivým temperamentem z věhlasného polského hřebčína, cenní angličtí plnokrevníci a další koně s modrou krví. Poklad dotýkající se srdce každého milovníka těchto nádherných zvířat. Přežijí však nevyzpytatelnost posledních dnů války?

Do hřebčína v Hostouni, který je v dubnu roku 1945 dosud v rukou Němců, zavítá vysoký důstojník německé Luftwaffe, a po prohlídce koní chce mluvit s ředitelem Hubertem Rudofskym mezi čtyřma očima. Sdělí mu, že sovětské síly jsou před Plzní. Mohou sem dorazit v řádu dní, možná hodin.
„Byl jsem na východní frontě,“ říká Rudofskymu, „Rusy koně nezajímají. Zabijí je na místě, aby nakrmili hladové jednotky. Hrozí vám nebezpečí. Abyste je zachránil, musíte jednat hned.“ Ředitel hřebčína však již obdržel odpověď z Berlína na otázku, jak se má zachovat v případě ohrožení. Zůstat na místě za každou cenu.
„Musíte se spojit s Američany, jsou nedaleko odsud, hned za hranicemi v Bavorsku,“ šokuje návštěvník ředitele nečekanou radou. Rudofsky váhá, zda má věřit návštěvníkovi, kterého vidí poprvé. Velmi dobře si uvědomuje, že musí volit mezi velezradou a ponecháním koní nejistému osudu. Zvolí záchranu koní. Němec mu sdělí, aby očekával další komunikaci, nasedne do svého vozu a odjede.

25. dubna 1945 stojí americký plukovník Hank Reed z Druhé kavalerie v pokoji statku na kraji vesnice Vohenstraus, kousek od československých hranic. Právě obdržel zprávu, že z Berlína prchla německá zpravodajská skupina i s důležitými dokumenty, mimo jiné zahrnující fotografie a mapy dokumentující umístění ruských základen a průmyslu na východě. Skupina důstojníků, kteří si říkali „Meteorologové“ se uchýlila na zapadlý lovecký zámeček Dianahof uprostřed hlubokých lesů Šumavy. Shodou náhod následující den do statku přijíždí německý důstojník a z auta mává bílým praporem. Má u sebe fotografie nádherných bílých koní. Reed, bývalý kavalerista, který strávil mnoho let v sedle, je překvapený. Ten kousek krásy na černobílé fotografii uhodí na citlivou strunu bývalého kavaleristy. Kromě toho se ukáže, že důstojník patří k hledané skupině „Meteorologů“. Rýsuje se dohoda. Pokud se skupina Američanům vzdá a předá jim cenné dokumenty, Reed najde způsob, jak koně dostat za hranice. Němec souhlasí a nebezpečná hra může začít.

Operace Kovboj

Dokumenty jsou zajištěny, „Meteorologové“ míří do amerického zajetí ve Francii. Teď je potřeba rychle zachránit koně. Následují nutné konspirační schůzky vyžadující rozhodnost a odvahu. Volba padne na německého veterináře Lessinga z Hostouně a amerického důstojníka Toma Stewarta. Lessing byl během války pobočníkem Gustava Raua v Polsku, kde Rau řídil asi 14 hřebčínů. V Polsku také tento bývalý člen Hitlerjugend procitl. Viděl na vlastní oči zrůdnost nacistů – a také ji cítil, když cestoval vlakem kolem krematoria v Osvětimi za koňmi (nacisté měli u táborů smrti své stáje a s potěšením provozovali jízdu na koni a pořádali soutěže). Lessing, zdrcený hrůznou skutečností, nakonec rezignoval na jakoukoliv politiku a sloužil výhradně koním. Jako v této chvíli. Vyjednávat s Američany znamenalo pro něj i Rudofskyho hrozbu, že je zastřelí za velezradu. Bylo potřeba jednat obezřetně. Nesmírně riskoval, když se s americkým důstojníkem Tomem Stewartem po boku rozhodl jednat tváří v tvář s německými generály – ve jménu koní. Kdykoliv ho mohli nechat zastřelit.

Plán Hanka Reeda však vyšel a tzv. Operaci Kovboj posvětil lakonickým vzkazem generál George Patton: „Dostaňte je. Udělejte to rychle…“ Veškerá odpovědnost však ležela na Reedovi. Američané obsadili Hostouň. Zajistili nákladní vozy s provizorními rampami pro vysokobřezí klisny a hříbata. Ostatní koně šli na západ po kopytě. Karavana čítající přes tři sta kusů vzácných zvířat byl rébus vyžadující zkušenosti s velkými manévry s koňmi. Plukovník Reed tyto zkušenosti měl. Koně dostal včas přes hranice do městečka Kotzting, přecpaného zajatci. Lipicánské klisny se odsud Podhajskymu podařilo odvézt zpátky do jejich rodného Piberu, až na jednu jedinou, která si při seskakování z rampy zlomila nohu. Zbývalo kolem sto padesáti koní. Dostat je přes oceán byla další velká výzva – díky nadšení amerického důstojníka Hamiltona se je podařilo nalodit a po nebezpečné plavbě plné kritických okamžiků ušlechtilí koně přece jen vkročili na americkou půdu. Byli však opravdu zachráněni?

Váleční sirotci

Zatímco zachráněné klisny lipicánů se vrátily do láskyplného domova v Piberu, na druhé straně oceánu se žádné ovace nekonaly. Nadšení bývalých kavaleristů, koňáků duší i tělem, Amerika nesdílela. Lidé měli tolik jiných starostí. Armáda už neměla po válce o koně zájem. Bylo potřeba se jich zbavit. Dražba vzácných koní přilákala i neznalce a tak se stalo, že například skvělý polský arabský plnokrevní Lotnik skončil jako rekreační a posléze opuštěný, zanedbávaný kůň. Naštěstí se našel člověk, který rozeznal aristokrata v nesnázích a hřebec mohl uplatnit své kvality a znovu žít, jak si zasloužil. O německé plnokrevníky neměl americký Jockey Club zájem. Přestože byli všichni koně vybaveni rodokmeny, momentální důvěra v čistotu chovu čehokoliv německého na straně Američanů chyběla. Pak tu byl ještě nejcennější arabský hřebec Witez z polského hřebčína Janow Podlaski. Polský princ. Přežil první, zoufalý pokus o evakuaci rodného hřebčína, když válka vypukla. Přežil nebezpečnou plavbu přes oceán. Měl nakonec štěstí i při dražbě a v Americe ho čekala sláva a nesmrtelnost věhlasného plemeníka.

Byly obavy oprávněné?

Nabízí se otázka, zda by po vstupu sovětských jednotek koně v Hostouni opravdu skončili na talíři. Vždyť Rusko bylo vždycky zemí koní, vznikla zde řada skvělých plemen, mělo největší počet koní na světě - ještě před občanskou válkou tu bylo téměř 40 milionů koní – než kolektivizace a války tento počet zdecimovaly. Ale lidé si pamatovali – jak bolševici při pogromech na Ukrajině stříleli, věšeli a podřezávali ušlechtilé arabské plnokrevníky, protože je považovali za „hračky princů“. Jak odsoudili k trestu smrti dostihového koně, protože představoval vyšší třídu. Podhajsky měl v čerstvé paměti, jak nedávno prchali lidé s jinými lipicány z Budapešti a chtěli najít útočiště alespoň ve Vídni, odkud už jeho koně odešli. Cestou narazili na sovětské jednotky – vojáci se snažili koně zapřáhnout před děla. Osmnáct z nich, kteří se vzpouzeli, na místě postříleli. Když na začátku války vtrhli do polského hřebčína Janow Podlaski, zabrali všechny koně. Ti pak absolvovali tisíce kilometrů na východ. Pochod smrti přežilo jen pár. Také podle očitých svědků bývalo v sovětských jednotkách běžné, že vojáci zabíjeli zdravé koně na jídlo ilegálně. Ať už by koně z Hostouně putovali po svých do východních dálav, nebo posloužili k utišení hladu vojska, rozhodně by skončila staletí uchovávaná tradice klasického jezdeckého umění z Vídně, protože by se zpřetrhaly vazby mezi unikátními podmínkami odchovu v Piberu a Španělskou jezdeckou školou.

Doteky krásy uprostřed zmaru

Obavy o osud koní spojil nesmiřitelné. Měli na sobě různé uniformy, hovořili jinými jazyky, stáli na opačné straně války. Vítězové a poražení – Američané a Němci. Není třeba si namlouvat, že německému důstojníkovi šlo jen o koně, i když bylo už při výslechu u Hanka Reeda zjevné, že jeho zájem o jejich bezpečí je opravdový. Být raději zajatcem Američanů nebo Sovětů? Jasná volba. Tak proč nepřihrát Američanům takové stádo snů? Ale povznesme se nad to. Mysl koňáka mívá jedinou prioritu – a když na ni narazí uprostřed válečného marastu v podobě něčeho tak čistého a ušlechtilého, jako je královský lipicán nebo arabský plnokrevník, je to jako zázrak. Příběh záchrany bílých koní je spletitý, začíná na jedné straně v dobách aktivní jezdecké kavalerie v Americe, na druhé straně pod křišťálovým lustrem dvorní jízdárny ve Vídni nebo ve stáji pod hodinovou věží v polském hřebčíně, kde se právě narodila legenda – polský princ Witez. Dějiny lidstva jsou zhusta psány kopyty koní – a obráceně, jako v případě záchrany koní z Hostouně. Detailně a na základě stovek zdrojů z časopisů i osobních setkání s potomky hlavních protagonistů akce zpracovala tento příběh působivým stylem americká autorka Elisabeth Letts v bestselleru Perfect Horse, která vyšla u nás v češtině (Dokonalá rasa, Arcaro 2017).

Pocta veteránům

To večera roku 1986 ve Španělské jezdecké škole po brilantním představení dvanácti bílých koní předstoupili do arény tři muži – dva Němci, Hubert Rudofsky a Rudolf Lessing, a jeden americký zástupce Druhé kavalerie. I šedesát let poté, co vyměnili uniformy za civilní oblečení, byla v jejich postoji znát vojenská minulost. Jejich tváře byly vážné a důstojné a každému z nich se na nich leskly slzy. Uniformovaný jezdec každému z nich předal medaili a porcelánovou sošku. Pak před nimi všech dvanáct jezdců smeklo klobouky.
„Dnes,“ řekl hlasatel, „tančí koně pro vás…“

Michaela Burdová, článek vyšel v časopisu Koně&Hříbata (nyní Koně&Lidé, http://www.konealide.cz/)

Kniha Dokonalá rasa vyšla v dotisku a je opět skladem na www.konskeknihy.cz/dokonala-rasa--elizabeth-letts/

A nezapomeňte, že Elizabeth Letts vydala také bestseller Snowman, který je také podle skutečných událostí.