RECENZE: Lonžování koně

"Vždy, když pracuji s koňmi, z hloubi duše obdivuji jejich nekonečnou trpělivost, se kterou pro nás, rozmařilé, nespokojené a často nespravedlivé lidi, stále dokola vykonávají mnohdy tak nesmyslné počiny. Kéž bych já měla jednou aspoň z poloviny jejich trpělivost!“
motto v úvodu knihy

Lonžování s přidanou hodnotou
Ústřední náplň knihy je z názvu patrná, představuje ji lonžování. Pokud by se někomu zdálo nesmyslné o tomto tématu sepsat bezmála čtyřset stránkovou publikaci, ráda jej vyvedu z omylu. Kniha sestává z osmi částí a tabulkových příloh, jež jsou navzájem provázané a tvoří velmi komplexní a obšírné (= rozsáhlé) dílo. Jednotlivé části se věnují nejen postupnému navykání a samotnému pohybu koně na lonži. Je zde prostor pro zmínění souvislostí základů anatomie a fyziologie, teorie učení a základních životních potřeb koní. Následují nezbytné kapitoly o pomocných otěžích, kavaletové a skokové průpravě či práci na dvou lonžích. 

Hned na začátku knihy dr. Švehlová zmiňuje kontroverzi lonžování. Vzápětí však dodává, že navzdory všem rozdílným přístupům a pomůckám je důležité vědět, proč chceme koně lonžovat a čeho chceme dosáhnout. 

Nejen anatomicko-fyziologické opáčko
Při lonžování se více zapojuje specifická část pohybového ústrojí koně. Čtenář, budoucí lonžující, by si měl být vědom, o které svaly, kosti nebo vazy se konkrétně jedná, a to aby je mohl dobře pozorovat, trénovat a aby předešel úrazům koně. V tomto směru chci vyzdvihnout autorský styl dr. Švehlové. Je tak srozumitelný! Předpokládám, že většina potencionálních čtenářů Lonžování koně se pídí po informacích o pomocných otěžích nebo o navykání koně na lonž, nikoli po latinské verzi anatomického slovníku pro veterináře. A v tom je právě autorčina síla. S lehkostí čtenáře seznamuje s uceleností koňského těla, počínaje statickým a dynamickým obloukem, zatěžovanými svaly, chody a ruchy či druhy učení koně. Srozumitelně, jednoduše, názorně. Pomáhá si přitom množstvím ilustračních kreseb a fotografií.

Vybavení, pomůcky a základy lonžování
Velkou část prostoru kapitoly o základech lonžování zaujímají stránky o vhodném (a bezpečném!) vybavení koně či prostoru pro lonžování. Autorka se také dostává k samotné komunikaci na lonži, ke změnám směru a nejčastějším chybám, k nimž při lonžování dochází. Líbí se mi, že dr. Švehlová nešetří slovy "nikdy" a "nesmíte". Protože zmiňované chyby jsou bohužel běžnou praxí mnoha lonžujících. Už v této části se poprvé objevuje tabulka (zbytek je hlavně na úplném konci). Tato tabulka zodpovídá 6 otázek, které by mohly čtenáři později vyvstat na mysli. Záměr tabulek, kterým je předcházení listování knihou, chválím. Nicméně provedení ne. Nejen této tabulce, ale i všem ostatním ve zbytku knihy, by prospělo zestručnění a hlavně zvětšení písma. Inu, posuďte sami…

Komunikace dialogem
Autorčin komunikační přístup na bázi dialogu je podle mě tou nejdůležitější myšlenkou knihy. Při jakékoli práci s koněm. A já se učím, že i při práci s lidmi! Jen ti koně k nám nepromlouvají slovy, ale pohyby těla. Těm bychom se měli naučit porozumět, stejně tak jako rozumíme slovům ostatních lidí…

„Přestože v angličtině se stále proces navazování kontaktu s mladým koněm nazývá „breaking“, tedy v překladu „lámání“, v dnešní době humánního přístupu ke zvířatům by se už o skutečné „krocení“ mladých koní nemělo jednat. Nám se jedná o učení koně, během kterého bude probíhat mezi koněm a člověkem dialog, protože pouze díky dialogu bude vzájemný vztah mezi tak odlišnými živočišnými druhy spolehlivější a pro obě strany příjemnější.“

Mladí koně, pomocné otěže
Navykání mladého, nezkušeného či neobsednutého koně na lonžování popisuje kapitola číslo 4. Autorka zde odpovídá na otázku Proč připravovat mladého koně na obsednutí zrovna lonžováním a provází čtenáře úskalími prvních lekcí – při navykání koně na výstroj, přivedení koně do lonžovacího kruhu, první změně směru apod. 
Při čtení jsem však nejvíce pozornosti věnovala následující kapitole, která představuje pomocné otěže. Moji koně jsou již lonžování znalí a jejich aktuální výcvik probíhá právě za pomoci používání některých otěží. Chtěla jsem si proto ověřit, jestli postupuji stejně, jak dr. Švehlová radí… Před samotným popisem jednotlivých typů otěží je vysvětleno několik pravidel při používání a princip působení. Poté jsou podrobně představeny tyto pomocné otěže:

- chambon – pevný i gumový
- nezávislá gogue
- vyvazovací otěže - jednoduché i dvojité
- trojúhelníkové otěže
- nárazová otěž
- vzpřimovací otěž neboli obršek
- lonžovací postroje

U každé otěže je uvedeno, jak vypadá, u kterých koní ji lze nejlépe využít, jak ji správně zapnout, jak s její pomocí lonžovat správně.... Závěr kapitoly patří opět tabulce, zde je shrnuto do dvou odstavců správné a nesprávné použití daných otěží. Autorka se nejvíce straní používání gumových otěží a lonžovacích postrojů (samozřejmě s vysvětlením proč a se zodpovězením nejčastějších oponujících otázek). Chci znovu podotknout a pochválit fakt, že autorka jen nekonstatuje holá tvrzení, ale vždy je podkládá srozumitelným a smysluplným odůvodněním.  

„Je zajímavé, že o této pomocné otěži se nezmiňují žádné starší knihy o lonžování. Je to snad proto, že pružný chambon vznikl až v moderní době, kdy lidé milující své koně a toužící jen po jejich blahu, avšak málo znalí triků a postupů, chtěli vymyslet takovou pomocnou otěž, která by byla koni co nejpříjemnější. Jak jsme však již zmínili dříve, tato dvě slova se naprosto vylučují. Pomocná otěž nemůže být koni příjemná, nemůže působit jemně či „citlivě“, protože v tom případě vy vlastně vůbec neměla žádný účinek…“

Rozvíjíme, budujeme, stavíme a lonžujeme
Nejrozsáhlejší kapitola se věnuje lonžování jako gymnastické průpravě jezdeckého koně. Rozvíjí myšlenky výcviku u koní, kteří jsou už obsednutí a nyní prochází základním výcvikem. Mě samotnou nejvíce potěšila pasáž o narovnání koně, kde autorka vysvětluje pojem přirozené křivosti a poukazuje na důležitost práce s koněm z obou stran (nejen z „tradiční“ levé). Závěrem je uvedeno a rozepsáno pět cviků pro lonžující, kteří mohou pracovat na jízdárně či jiném alternativním prostoru mimo lonžovací kruh.

Koně od přírody nechodí „rovnou za nosem“, ale díky tomu, že mají oči po stranách hlavy a vidí dokola kolem sebe, chodí spíš „za plecí“.

Práci na kavaletách a dvou otěžích popisují dvě závěrečné kapitoly. Autorka opět osvětluje výhody těchto metod, stejně tak i upozorňuje na nejčastější chyby. U kavalet se zaměřuje mimo jiné na dosažení lepšího shromáždění koně, zlepšování prostornosti chodů či posilování hřbetních a břišních svalů. Uvádí orientační vzdálenosti bariér a vysvětluje rozdíl mezi přecváláním a přeskočením kavalety. 
Za nejvíce inspirující pokládám kapitolu o práci na dvou lonžích. Tato metoda je mezikrokem práce na dlouhých otěžích (o kterých však sama autorka tvrdí, že by vydala na samostatnou knihu). Autorka pomáhá s výběrem správné výstroje, držení a vedení dvou lonží, až po zmínění pokročilejší práce. Ta má dle slov autorky své stálé místo ve výcvikových střediscích Cadre Noir ve Francii či ve vídeňské Vysoké španělské škole. 

„Výhodou pokročilejšího lonžování na dvou lonžích je, že obě lonže jsou, na rozdíl od poněkud „mrtvých“ vyvazovacích otěží, přímo spojeny s rukama lonžujícího, které mohou v potřebnou chvíli koni nabídnout větší prostor nebo naopak více vydržet či zadržet.“

Úplný závěr knihy náleží šesti tabulkám s posilovacími cviky či cviky pro zlepšení ohebnosti koně.

Ach ty fotky!
Velebím autorský styl, kterým dr. Švehlová píše. Činí text čtivým a pochopitelným. Jedinou výtku mám k fotografiím. Těch je v knize vskutku plno a autorka se ke každé fotografii v textu odkazuje. O to větší je škoda, když se daná odkazovaná fotografie nenachází na stejné dvojstránce jako čtený text a čtenář musí knihou listovat. Zdá se to jako „prkotina“, ale pro mě je orientace v textu klíčovou záležitostí a toto listování snižuje pohodlí při čtení. Dále mě mrzí, že některé fotografie, které uvádějí začátky kapitol (např. na stranách 136 a 137 - První lonžování mladého nebo nezkušeného koně, příprava na obsednutí) jsou rozostřené a nepříliš působivé. Jistě, někdo by mohl namítnout, že jsem nesnesitelný hnidopich. Na mou obranu, poté, co jsem dočetla knihu Drezurní cviky - správné ježdění (odkaz na recenzi zde) s jejími precizními fotografiemi pořízenými „na míru“, si kritiku nemohu odpustit a vnést trochu svého puntičkářství. Avšak ilustrace koster či svalů jsou v Lonžování koně velmi zdařilé.

Ano, nebo ano?
Mít knihu Lonžování koně ve své knihovničce považuji skoro za povinnost. Uvedeným doporučením a výcvikovým metodám nemohu nic vytknout, sama se s nimi hrdě ztotožňuji. Nedostatky v přehlednosti fotodokumentace přehlížím, knihu ukládám na vyvýšené místo své knihovny a klišoidním „Kdo si počká, ten se dočká“ dodávám, že moje trpělivost se náležitě vyplatila. S prvním vydáním jsem dostala do kondice svého prvního koně a nové, celobarevné a rozšířené vydání totiž Arcaro s autorkou připravovalo téměř 1,5 roku.

Magdaléna Havlíčková

 Knihu Lonžování koně si na www.konskeknihy.cz můžete objednat ZDE.