ROZHOVOR: Tereza Kucharská (autorka knihy 160)

Kůň a jeho jezdec osvícení kuželem měsíčního svitu na přebalu knihy 160 na první pohled působí jenom jako povedená hříčka výtvarníka. Jenže tohle je realita světa endurance, která s sebou nese na vrcholové úrovni stovky kilometrů v sedle v rámci jediné sezóny. 

Tereza Kucharská šla za svým snem dokončit závod na 160 kilometrů. Nejen, že ho v Německu dokončila, ale také v něm zvítězila. Všem, pro které je tato disciplína stále velkou neznámou, nebo ji jen nedokázali pochopit, umožňuje její kniha unikátní náhled do srdce vytrvalostního jezdce i jeho koně. 

Rozhovor s Terezou jsme zvládli přes internetový chat jen chvíli před tím, než v sychravém podzimním dnu vysvitlo sluníčko a znovu vyskočila do sedla. 

Terezo, jezdíš ráda "při měsíčku"?
Popravdě to vyloženě nevyhledávám. Stane se, obzvláště v zimě, kdy neodhadnu čas a tma nás zastihne dále od domova. O to větší kouzlo to má, takový vnitřní boj mezi obavami (z lidí či neznámé půdy pod nohama) a sílou spojení s koněm. Jakoby nás ta tma ještě více stmelila.

Ale trochu to odráží i realitu vytrvalostního jezdce, ne? Ty ranní starty na závodech s čelovkou na hlavě ...
Rozhodně. Jak říkám, pro mě to jsou velmi silné a emotivní okamžiky. Ráda si je nechávám pro příležitosti, jakými jsou právě závody, a netrénuji nic podobného doma.

Kdo přišel s nápadem, jak bude vypadat přebal Tvé knihy?
Měla jsem to v hlavě už roky. Někdy v roce 2009 mi kamarádka pomohla vytvořit layout našeho webu, který byl velmi podobně laděný. Na mnoho lidí to působilo depresivně a po pěti letech jsme se rozhodli pro změnu, ale ten ústřední motiv ve mě žije dál, a proto byl ten přebal jednou z nejjasnějších věcí ohledně celé knihy :).

Vzpomeneš si na chvíli, kdy sis řekla, že napíšeš knihu?
Tehdy, když jsem ten poslední závod jela, jsem nad tím přemýšlela. Říkala jsem si, že ať to dopadne jakkoli, je to příběh, který by mohl oslovit i jiné snílky.

A má ty snílky přesvědčit, aby do světa endurance vstoupili?
Nemá cílem přesvědčovat vlastně nikoho a o ničem. Sama jsem v životě jen zřídka o něčem přesvědčená, a možná i to je jedno z témat, které si v tom vybraní jedinci najdou. Smyslem bylo spíše zaujmout. A určitě bych ráda, kdyby se to povedlo, a ta "stará" verze opravdové vytrvalosti zůstávala v očích snílků jako ta dobrá a inspirativní.

Co myslíš tím "stará verze opravdové vytrvalosti"?
Myslím tím takové to starší pojetí endurance. Ty doby, kdy se ještě hromadně běhalo v duchu "dokončit znamená zvítězit". Kdy na prvním místě byla pohoda koně a touha to SPOLEČNĚ dokázat, nikoli ta verze, do které se endurance přeměňuje v poslední době.

A přesto ses do vytrvalostních dostihů s hlavní hrdinkou knížky letos vrátila ...
Ano, jedeme si ale pořád to své. Hodně se to posunulo. Dříve náš stejný přístup často přinášel úspěchy a dobré příčky, dnes jsem dospěla k názoru, že už bychom nebyly schopné (nebo spíše ochotné z mé strany?) dobře konkurovat. Za těch pár let je to jiný sport. Snad jen v nejdelších závodech na nejtěžších tratích bychom byly někomu soupeřem, ale do sta kilometrů jsem bez motivace cokoli rychlého předvádět.

Zpátky ke knize. Jak se Ti kloubila péče o koně, ježdění a závody se spisovatelstvím?
Perfektně. Sedla jsem k tomu v dobrou dobu, mělo to tak být. Koně máme doma, takže to v praxi chodilo tak, že koně na prvním místě obstaráni, poté se nad klávesnicí rodily kapitoly. Když mě pak bolavé oči nebo hlad donutil k přestávce, vypnula jsem to a šla jezdit. Na hřbetě se pak množily a násobily myšlenky, vzpomínky, jednotlivé detaily a emoce. Nejtěžší na tom bylo udržet je v hlavě do příjezdu zpět a do večera, kdy jsem jim opět dávala slovní podobu. Byly ale i noci, kdy jsem nemohla jít spát, vstát od toho, byl to záchvat, mánie, jakou jsem nikdy předtím (až na ty chvíle dlouhých kilometrů v nohách :)) nezažila. To pak ani hlad, ani únava, ani cokoli jiného nemělo šanci. Až druhý den jsem u ranního krmení trochu více zívala :).

Celá knížka má trochu netypickou koncepci, myslím to střídání kapitol. Můžeš trochu čtenáři svými slovy popsat, co ho čeká?
Pokusím se. Kniha je psaná formou střídání kapitol, kdy hlavními linkami je jednak, jak to vše bylo od počátku - láska na první pohled, obsedání, postupný růst a dospívání nás obou, první závody, nabalující se závody, koně a zkušenosti... Druhou dějovou linií je pak onen hlavní, vysněný závod samotný. Jeho průběh, naše myšlenkové pochody, vzpomínky na minulost z trochu jiné strany, občas filozofování, úvahy a zamyšlení - zkrátka již pohled z odstupu a vyspělejšíma očima.

Jaký jsi měla pocit, když jsi knihu dostala z tiskárny a poprvé ji držela v ruce?
Jako bych byla znovu v cíli dlouhého závodu s vědomím, že kůň je spokojený a zdráv. Jako bych měla šanci dělit se o ty pozitivní pocity s ostatními. Srdce mi bušilo vzrušením, ale zároveň v koutku duše zůstávaly malé obavy, jak projdeme závěrečným testem, jakousi čtenářskou veterinou...

A prošly jste?
Zatím jsem přesvědčená, že ano. Mám to v sobě už srovnané. Ta kniha je hodně osobní, takže nějaké zdravé obavy nebo minimální ostych jsou nejspíš na místě, nikdy jsem neměla přehnané sebevědomí. Také ale vím, že se kniha zákonitě nikdy nebude líbit všem. A že je to dobře. Ale z dosavadních reakcí se potvrzuje, že kdo se k ní má dostat, ten si v ní něco najde. A také to, že to pro každého může být něco docela jiného. A to je pro mě splnění cíle se vším všudy, tak, jak jsem si ho stanovila před startem.

Co by o knížce řekla Haydée, kdyby mohla mluvit?
Samozřejmě už ji má přečtenou, konzultovaly jsme vše před vydáním a pár připomínek měla. Nelíbilo se jí, jak rýpu do jejího apetitu, ale po dočtení uznala, že i já se tam přiznávám k chybám, a tak tu sebereflexi ponechala bez hořkosti :-).

A chceš psát dál?
Chci, mám v hlavě několik rodících se myšlenek, ale nedávám si časová ultimáta. On ten okamžik zase přijde sám v tu pravou chvíli.

A my se na tu chvíli budeme těšit. Díky za rozhovor.

(db)